Karel Čapek Bajky a podpovídky

Pan Tomšík se polekaně rozběhl dvěma kroky.“Počkejte,” zarazil ho odborník. “Máte naprosto špatný start. Musíte přenést těžiště těla nalevou nohu, rozumíte? Ještě jednou!”Pan Tomšík se vrátil a pokusil se přenést váhu těla na levou nohu.“A ruce, pane,” poučoval ho odborník. “Vy nevíte, co ,s rukama. Musíte držet paže tak, abyvám uvolňovaly hrudník. A prve jste při rozběhu zatajil dech. To nesmíte. Musíte volně azhluboka dýchat. Tak ještě jednou!”Pan Tomšík byl zmaten; teď opravdu nevěděl, co s rukama a jak dýchat; přešlapoval nejistěa hledal, kde má těžiště těla.“Tak teď,” křikl pan Vojta.Pan Tomšík se rozpačitě zaklátil a vyběhl; právě se chtěl odrazit k letu, když odborník řekl:“Špatně! Počkejte ještě!”Pan Tomšík se chtěl zastavit, ale už nemohl; chabě se odrazil levou nohou a vzlétl asi nametr výšky; ale protože chtěl vyhovět, srazil svůj let k zemi a zůstal stát.“Docela špatně,” křičel odborník. “Musíte klesnout do dřepu Musíte dopadnout na špičky apérovat podřepem! A ruce vám mají letět kupředu, rozumíte? Vaše ruce přece přejímajífaktor setrvačnosti, pane; to je přirozený pohyb. Počkejte,” řekl odborník, “já vám ukážu, jakse skáče. Dívejte se dobře, jak to dělám já.” Načež shodil kabát a postavil se k startu.“Všimněte si, pane: těžiště spočívá na levé noze; noha je nakrčena a tělo vykloněnodopředu; lokty držím vzad, aby se rozšířil hrudník. Udělejte to po mně!”Pan Tomšík to udělal po něm; jakživ se necítil tak nepohodlně zkroucen.“Musíte to cvičit,” děl odborník. “A teď se dívejte! Levou nohou se vymrštím vpřed —”Odborník se vymrštil vpřed, běžel šest kroků, odrazil se a skočil, opisuje pažemi krásný kruh;načež elegantně dopadl do dřepu s rukama předpaženýma. “Tak se to dělá,” řekl a povytáhlsi kalhoty. “Udělejte to přesně po mně.”Pan Tomšík se tázavě a nešťastně podíval na pana Vojtu. Musí to opravdu být?“Tak ještě jednou,” řekl pan Vojta a pan Tomšík se zkroutil podle předpisu. “Teď!”Pan Tomšík si spletl nohy; vyběhl levou napřed, ale to je snad jedno; jen když mu udělámten dřep a předpažím ruce, myslel si v běhu úzkostlivě. Málem by zapomněl skočit; honemse odrazil — jenom ten dřep udělat, blesklo mu hlavou. Vyskočil asi do výše půl metru adopadl na zem po půl druhém metru. Potom honem přiklekl do dřepu a předpažil ruce.“Ale, pane Tomšíku,” křičel pan Vojta, “vy jste neletěl! Prosím vás ještě jednou!”Pan Tomšík se rozběhl ještě jednou. Skočil jen metr čtyřicet, ale dopadl do dřepu a předpažilruce. Byl zalit potem a cítil srdce až v ústech. Bože, ať mi už dají pokoj, myslel si zdrceně.Toho dne skočil ještě dvakrát; pak toho museli nechat.* Od toho dne pan Tomšík už neuměl lítat. / 1938 /