Karel Čapek Bajky a podpovídky

PRVNÍ HOST“— ono se řekne společenský život, ale já vám řeknu, pořád ještě to nemá dobrouorganisaci. Člověk si může vypůjčit frak nebo smoking; může si vypůjčit sklepníky, pianisty,ba i tyhle, jak se říká, panské k nakousnutí, dokonce i se zástěrkou; může si objednat domůcelou večeři pro hosty až do poslední houstičky i s mísami a se vším všudy. Ono se užudělalo dost pro pozvednutí společenského života, ale ještě pořád jsou mezery, pane. Abychtak řekl, přímo palčivé mezery.Tak třeba jste někam pozván na čaj, na recepci nebo na něco takového; zazvoníte u dveří vnejlepší náladě, a v předsíni najednou shledáte, že tam ještě nevisí žádný kabát a klobouk.Hrozný pocit, pane. Člověk by nejraději utekl nebo řekl, že zapomněl doma kapesník a že seza chvilku vrátí, ale ono to už nejde; aby se nezdálo, že vás to přivedlo z konceptu, podivítese hlasitě: “To jsem tady první?” A ta holka v bílé zástěrce udělá pukrle a zachichtne se:“Ano, prosím.” A už jste v tom; už padnete do rukou hostitelům a mumláte rozpačitě, že jstesnad přišel trochu brzo, že se vám předbíhají hodinky nebo co; kdežto oni vás až přílišhorlivě ujišťují, že je to naopak těší a že někdo musí být první. To je ovšem pravda; ale toještě neznamená, že zrovna vy musíte být ten někdo, nemám pravdu? Nic naplat, první hostvždycky připadá sám sobě trochu hloupě a trapně: jako by to pozvání pokládal za přílišnoučest, jako by se nějak nápadně vtíral či co — prostě nedůstojná situace; a jako z uděláníuplyne hodně dlouhá chvíle, než se objeví druhý host — ti další, potvory, už se hrnouproudem. A tak přešlapujete před hostiteli, nevíte, co povídat (protože jsou roztržití čekáním),a raději byste se viděl bůhvíkde. Zkrátka jste jako opařený a toho dne už ničím nenapravítesvou porouchanou sebeúctu.A teď si představte, co takových čajů, večeří a vůbec společností za sezónu je, a že pokaždénějaký smolař, který za to nemůže, musí dělat truchlivou figuru prvního hosta. To se nedá anispočítat, pane, co lidí tím je za sezónu potrefeno. A tak mě napadlo, že by se tomu mělanějak udělat přítrž. Na příklad bych zařídil půjčovnu prvních hostí z povolání. Stačilo by zatelefonovat,a já bych poslal na místo činu čtvrt hodiny před začátkem svého člověka, abytam byl jako první host; za to by dostal dvacet korun a jídlo. To se rozumí, musel by mítslušné šaty, vzdělání a vůbec odborný výcvik. Za dvacet korun by byl obyčejný student nebostarý, tichý a jemný pensista; sportovec by byl ovšem dražší, řekněme za padesát korun;distingovaný cizinec nebo ruský kníže by stál asi šedesát kaček. Můj první host z povolání bybyl na místě dříve, než by mohl přijít jiný první host; stál by s hostiteli, dokud by se nedostavildalší host, potom by snědl nějaký obložený chlebíček a diskrétně by se ztratil. Říkám vám,ledaskdo by při tom udělal své štěstí; seznámí se s lepšími lidmi, a to víte, když lidé někohoznají ze společnosti — Zkrátka věc má i svou sociální stránku, pane; šla by zařídit bezvelkých investic... stačila by malá kancelář a telefon...” / 1936 /