Karel Čapek Bajky a podpovídky

DESET CENTAVOSKdepak, to nebylo u nás; u nás přece žádné noviny tak nepíší, a taky veřejné mínění, lid,ulice nebo jak se tomu říká, neobrací u nás tak snadno na čtyráku. To bylo v Lisabone přijednom z tamních politických převratů; padl jeden režim a vlády se chopil jiný, jak sekonečně přihází také v jiných zemích. Senhor Manoel Varga se o to příliš nestaral, protožepolitika nebyla jeho pole; jenom se mírně mrzel a vzdychal nad neklidem, který se zasezmocňuje lidských myslí a odvrací je od věcí podle jeho mínění užitečnějších iušlechtilejších. Don Manoel totiž miloval klid a svou práci; byl předsedou Spolku pro lidovévzdělání a věřil skálopevně, že osvěta otvírá národu brány k blahobytu a svobodě, že v prácia vědění je naše spasení a podobně. Toho rána právě vyřizoval korespondenci týkající sepopulárně hvězdářského kursu v Monsaráz a přednášky o hygieně kojenců v městečkuMoura, když se jeho hospodyně vrátila z nákupu, koulejíc očima a nápadně zrudlá.“Tak tady to máte, pane,” prohlásila a hodila na stůl pomačkaný večerník. “A já jdu odtudpryč, pane! Já jsem slušná ženská, a na takovém místě sloužit nebudu!”“Copak, copak,” podivil se pan Varga a vyhlédl přes brejle na ty noviny. Na okamžik ustrnul;hned na první straně objevil tučný titul: “Ruce pryč, Senhor Manoel Varga!!!” Senhor Varganevěřil svým očím. “Kde jste to vzala, ženská?” vyhrkl.Prý u řezníka. Řezník jí to ukazoval, a všichni lidé prý o tom mluví. A všichni říkají, že se totak nemůže nechat a že takový bídný zrádce a pes, jako je Don Varga, nesmí dál bydlet v jejichulici.“Kteří všichni?” ptal se nechápavě pan Varga.Všichni prý; paničky, služky, řezník i pekař — “A já tu nebudu,” zavyla vzteklým pláčem.“Však to sem lidé přijdou vypálit — a pravdu mají! Tady to stojí v novinách, co kdo dělá a coza tím je... To má člověk za to, že někomu věrně slouží!”“Prosím vás, nechtě mě teď,” řekl Don Manoel sklíčeně. “A chcete-li jít, já vás nebuduzdržovat.”Teď teprve si mohl přečíst, co v těch novinách stálo. “Ruce pryč, Senhor Manoel Varga!”Třeba to je jiný Varga, napadlo ho na chvilku úlevně, a četl dál. Ne, bylo to přece jen o něm.“Lid už zúčtuje s vaší ‚lidovýchovnou‘ činností, pane Vargo, jíž jste po léta otravoval dušinašeho národa! Lid nestojí o vaši prohnilou, cizáckou vzdělanost, která v něm rozsévá —jenom mravní zkázu, slabošství a vnitřní rozvrat; a nepřipustí, abyste ještě dále podzáminkou užitečných vědomostí šířil své podvratné názory mezi mládeží a prostým lidem —”Pan Manoel Varga upustil noviny a zesmutněl. Jaksi nemohl pochopit, co podvratného je napopulární astronomii nebo hygieně kojenců, a ani se o to nepokoušel. Prostě věřil vevzdělanost, a měl rád lid; to bylo to celé. Tolik lidí chodilo na ty přednášky, a tady teď píšou,že lid o ně nestojí a že je s odporem odmítá. Pan Varga potřásl hlavou a snažil se číst dál.