Karel Čapek Bajky a podpovídky

INTERVIEWInterview, děl dirigent Pilát, krče rameny. Se vám divím, člověče, že tomu věříte. Já mámtaky své zkušenosti s interviewy, a řeknu vám, když už naprosto musím dát někomu interview,tak to potom raději ani nečtu. Marně bych se zlobil. Vlastně by se člověk mohl někdyuřehtat tomu, co se o sobě v takovém interviewu dočte, ale přitom ho dozírá, že to ten novinářtak ledabyle a pokrouceně udělal. Každá lajdácká práce vás dozírá, když do ní vidíte,ne? Někdy až žasnu, proč ten žurnalista tak ukrutně popletl a pokřivil všechno, co jsem muřekl; jako by zrovna naschvál psal všechno jinak nebo na ruby — ale proč, to mi nejde narozum. Kdybych byl politik nebo podobně významná osoba, tak dobrá; pak v tom je politika,a ti lidé třeba mají zvláštní zájem vložit někomu do huby, co jakživ neřekl, nebo si vůbec celýrozhovor vymyslet; to se stává. Ale já — jak se říká: já nic, já muzikant; proti mně nikdo nicnemá, leda u nás doma; a přece se mi ještě nestalo, aby v mém interviewu bylo aspoňzpoloviny napsáno, co jsem opravdu řekl.Tak abyste věděl, jak se to dělá. Třeba mám dirigovat větší koncert v Liverpoolu nebo vPaříži — to víte, když diriguje Maestro Pilát, tak už sama koncertní agentura s tím dělánějaký fofr. Ještě si v hotelu ani ruce neumeju, a už mi vrátný telefonuje, že se mnou chcemluvit nějaký pán. Prý v důležité věci. Tě bůh, řeknu si, noviny! To víte, noviny se o vászajímají jenom první den; druhého dne už nejste novinka, a chcete-li, aby se o vás ještězmínily, musíte se přinejmenším nechat přejet automobilem. Nu co, nechám toho pána chvíličekat — to jaksi patří k věci; a pak tedy, prosím, co si přejete? Mladý pán se představí, drahýMaestro, ty a ty noviny by o vás chtěly přinést několik slov —“Co, interview?” povídám. “Já zásadně nedávám žádné interviewy.”“Ne, ne,” brání se mladý pán. “Jen pár slov, docela nenucená rozmluva...”Resignovaně se poddám. “Nu tak, pane, spusťte!”Mladý pán vytáhne bloček a ťuká si tužkou na zuby. Na první pohled je vidět, že o mněvůbec nic neví, že ho muzika nebaví a že nemá ponětí, o čem se mnou mluvit. Chvíli se namne nejistě dívá a pak spustí: “Kdybyste mi, Maestro, něco řekl sám o sobě.”To mě obyčejně dožere. “Já o sobě nic nevím,” řeknu mu. “Ale můžete se mnou mluvit omuzice, je-li vám libo.”Mladý pán vděčně kývne hlavou a horlivě si to zapíše. “Kdy jste začal hrát, mistře?” ptá sepotom.“Jako malý kluk,” říkám. “Na piano.”Mladý pán horlivě píše. “Kde jste se narodil?”“V Maršově.”“Kde to je?”“V Čechách.”