Karel Čapek Bajky a podpovídky

TONDAS tím Tondou, to bylo tak. Jednou přišla naše tetička, jako sestra mé ženy, abych jí prý vněčem poradil. Myslím, že to bylo skrz koně. Chtěla koupit do hospodářství koně, a takpovídá, vy, švagre, znáte jako železničář hromadu lidí a i ty handlíře, co jezdí na trhy, takkdybyste se jako poptal po nějakém šikovném koni. Povídám sem a tam hlavně o hospodářství,a já koukám, teta má něčeho plnou tašku. To bude, hádám, husička. Frantíku, budešmít v neděli k obědu husu, myslím si. Domluvili jsme se s tetou, ale já pořád myslím na tuhusu; ta by, hádám, mohla mít svých osm liber, i nějaké sádlo se vypeče — Copak teta, to jemoudrá ženská. A ona pak povídá, tady sem vám, švagre, za vaši pomoc něco přinesla. Atahá to z tašky. A ono vám to začalo kvičet, až jsem samým lekem vyskočil jako janek.Koukám, živé sele, a ječí to, jako by to na nože bral. Moc pěkné selátko, to se musí nechat.Copak naše teta, to je taková prostá osoba; ono se řekne konduktér, ale taková venkovskáženská v něm vidí ouřad. Konduktér si může na lidi otvírat hubu a posílat je sem a tam, až jejim z toho horko, no zkrátka, ouřad. A tak si chudák teta myslela, že se musí kdovíjak ukázat;taky si mě považuje, to je pravda, a naše děti má ráda jako své vlastní — Říkám vám,takovéhle sele přinesla. Tumáte, švagre, to je od naší prasnice.To víte, když to začalo kvičet, přiběhla hned žena a děti — no, radost veliká. Kluk to chytil zaocásek a nemohl se nabažit toho, jak to vřískalo. Andula to vzala do klína a chovala to jakodítě; sele se utišilo, začalo spokojeně chrochtat a usnulo, a ta holka vám seděla jako socha,sele zabalené v zástěře, a měla najednou takové vyjevené a svaté oči — Já to ani nemůžupochopit, kde se v takové malé křivochcalce nabere tolik mateřství. Tak já povídám, nicnaplat, dětí, musíme vyklidit dřevník a udělat z něho chlívek pro Toníčka. Já nevím, pročjsem tomu seleti řekl zrovna Toníček; ale to jméno mu už zůstalo, dokud žilo u nás. Jenom,pravda, když to mělo přes deset kilo, začalo se mu říkat Toník, a potom už to byl Tonda. NášTonda. To by člověk nevěřil, jak rychle takové čuně roste. Až bude mít svých sedmdesát kil,počítal jsem, bude zabijačka; něco se sní, něco vyškvaří na sádlo a nějaký šrůtek se pěkněvyudí na zimu. Tak jsme to krmili a pěstovali a po celé léto jsme se těšili na tu zabijačku; aTonda, ten za námi chodil až do sednice a drbat se nechal, já říkám, jenom mluvit. Nikdo aťmně nepovídá, že prase je hloupé zvíře.A jednou kolem vánoc povídám, ženo, tak už bych mohl zavolat řezníka.“Proč?” povídá žena.“Inu, aby zapíchl Tondu.”Zena se na mne jen tak překvapeně podívala; a já jsem sám cítil, že to znělo nějak divně.“Aby zabil to prase,” řekl jsem honem.“Tondu?” povídá žena a pořád se tak divně dívala.“Vždyť jsme ho proto chovali, ne?” jářku na to.