Karel Čapek Bajky a podpovídky

myslila si, ale toto se mi líbí. Chtěla by to sdělit s paní Grossmannovou, ale ta se dívánábožně na rampu a pokyvuje hlavou. Paní Grossmannová je totiž ohromná hudebnice.Pan Kolman v sedmé řadě se chmuří. Tohle se nikdy nedělalo, to sem nepatří. Co dnes tirežiséři tropí s Dvořákem, to už přestává všechno, protestuje pan Kolman. A tak rychle se tapředehra taky nikdy nehrála. To je neúcta k Dvořákovi, myslí si pohněvaně pan Kolman. Já otom napíšu do novin, rozhoduje se. Nazvu to “Ruce pryč od našeho Dvořáka!” nebo taknějak.A najednou poslední takty předehry. Pan kapelník si oddychl a přejel si šátkem zpocenéčelo. (Co to dnes s tím publikem bylo?) Opona sebou trhla a počala se zvedat. Křepčícífigurka na rampě se lekla, ohlédla se a s poděšeným zameknutím zmizela za portálem, dřívještě, než se opona vytáhla. Paní Malá v první řadě křesel počala tleskat; ale pan Kolman vsedmé řadě ostře zasyčel, následkem čehož se publikum zarazilo a rozptýlený aplausrozpačitě ustal. Záda pana kapelníka vyjadřovala čímsi nervosním v lopatkách zřejmounespokojenost. Snad jsem neměla při otevřené scéně tleskat, myslila si paní Malá, a protozašeptala paní Grossmannové: “To bylo milé, že?” “Rozkošné,” vydechla paníGrossmannová; a paní Malá s úlevou vyňala ze sáčku bonbón. Snad si nikdo nevšiml, žejsem tleskala.I pan Kolman se uklidnil. Nic dál už neporušilo důstojné provedení opery. Napíšu správědivadla, aby zatrhla takové nepřístojnosti, řekl si, ale pak na to zapomněl.“Dnes bylo divné publikum,” bručel kapelník, když bylo po všem. “To bych rád věděl, čemuse tam smáli.”“To víte, dnes je pondělí,” dél primista. “Pondělní obecenstvo je vždycky nejhorší.”A to bylo všecko./ 1936 /