Karel Čapek Bajky a podpovídky

PODPOVÍDKYPROSTOPÁŠNÍK“Prosím vás,” řekl pan Smítek, “copak vy ženatí víte o životě? Sedíte doma v papučích, pijetesvůj půllitr piva a v deset hodin dobrou noc, přitáhnete si peřinu k bradě a chrníte. Tomu vyříkáte život.”“Vám se to mluví, pane Smítku,” namítl pan Rous, “vy si můžete žít ze své gáže jako vévoda.Ale kdybyste měl živit ženu a pár těch harantů —”“Jděte,” zabručel pan Smítek znechuceně, “ze své gáže! Kdepak bych já mohl žít ze svégáže? Ta mně nestačí ani na diškerece. Jsou lokály, kde nemůžete dát pikolovi míň nežpadesátikorunu. A hudbě? pane, to položíte na talíř tisícikorunu a nikdo ani nemrkne.”“No, to zas neříkejte, pane Smítek,” řekl pan Kroll; “tisícikorunu muzikantům, to jsem ještěneslyšel; to byste byl křen, kdybyste jim tolik dával za trochu toho fidlání.”“Poslouchejte,” pravil pan Smítek, “tomu vy zase nerozumíte. Takový muzikant dělá, jako bykoukal do partesů, a zatím dává pozor, s kým sedíte, co děláte, o čem se mluví, kolik je vpísku a tak. Když udělá palcem takhle, to znamená: Plať a já budu mlčet. Tak je to, pane.”“Jsou to potvory,” řekl pan Kroll s podivem.“Jsou. Koukejte se, pane Rous, dnes byste ze mne nevytřepal ani korunu; a večer mám načestné slovo zaplatit dvanáct tisíc. A vy ženatí si myslíte, že máte bůhvíjaké starosti, kdyžjste dlužni sto dvacet korun u hokynáře.”“Dvanáct tisíc?” mínil pan Rous, “člověče, to bych nechtěl být ve vaší kůži.”“Ah co,” zívl pan Smítek rozkošnicky, “aspoň člověk něco užije. Pane, taková včerejší noc —Co bych vám to povídali Mládenci, to je život —”“Ale dluhy,” děl přísně pan Kroll, “dluhy byste dělat neměl; dostanou vás do rukou lichváři aje s vámi amen. Tak to chodí.”“Dluhy,” řekl pan Smítek bezstarostně, “to nic nevadí; jen když má člověk styky. Tuhle mněřekl jeden bankéř z Amsterodamu — to vám byly báječné ženské! hergot, ta jedna mulatka,lidi, to nemáte ponětí — jo, tak ten bankéř mně povídal: Kupte si mexické papíry; do týdnevyděláte na jednom osmdesát dolarů. Víte, člověk musí mít styky; a ty v posteli nenajde.”“A koupil jste ty papíry?” ptal se pan Rous se zájmem.“To už jsem dávno utratil,” uhýbal pan Smítek. “Nějak bylo, nějak bude. Víte, já mám rádvzrušení. A i když taková noc stojí pár tisíc, dobrá, poznal jsem kus života.”“Však podle toho vypadáte,” bručel pan Kroll. “Počkejte, jak budete za pár let cejtit ledvinynebo játra.”“Co na tom,” řekl pan Smítek s hříšnou lehkomyslností. “Jen když jsem vyžil svůj život.”*