Karel Čapek Bajky a podpovídky

Následovala soukromá rozprava prince Hamleta s Ofelií, po níž Polonius výstižně pravilzejména toto:“Jdi si, Ofelie!Nemusíš říkat, co tu mluvil princ:my víme všecko!”Zatím princ Hamlet nastrojil — ovšem krajně nemístně — jakousi hereckou produkci; běhemtéto trapné episody se Polonius právem vyjádřil:“Vidíte?”V souvislosti s tímto nešťastným počinem Hamletovým došlo k bouřlivému konfliktu meziPoloniem a Hamletem. Jako rána za ranou dopadaly na prince břitké šlehy Poloniovy:“Královna chce s Vámi mluvit, princi, a ihned.Ať mne čert, opravdu: docela velbloud.Hřbet má jak kolčava.Úplně velryba.Já vyřídím.”Zahanbený Hamlet si nemohl po tomto morálním výprasku ulevit nežli samomluvou, jak už jejeho nechvalným a málo statečným zvykem.V dalším průběhu hry dlužno zaznamenati cenný a obezřelý námět Poloniův:“Můj pane, už jde k matce do komnaty:já musím rychle, někam za čaloun,abych je vyslechl. Teď sbohem, výsosti;však ještě přijdu, než půjdete spat,a řeknu vám, co poznám.”Ke královně pak trefně pravil:“Hned tady bude. Já si vlezu sem.Jen, prosím, hezky rázně!”V dalším průběhu jej Hamlet zákeřně probodl; a tu Polonius podotkl se svou obvykloupohotovostí a přímostí: