Karel Čapek Bajky a podpovídky

POSLEDNÍ VĚCI ČLOVĚKATramvaj řinčí a rachotí nahoru k Olšanským hřbitovům.“Koukej,” povídá malý mužík k mládenci v králičím kožiše, “tady se zas něco staví; to budenějaká škola nebo biograf. Víš, já jsem moc rád, že jsem ho eště jednou viděl. ‚A to ses ty,‘řekl. Ono není o to, že by mu to nějak pomohlo, ale člověk musí ukázat přátelství. ‚Tak já zaspřijdu,‘ povídal jsem mu, ‚ale to už budeš běhat,‘ povídám; a zatím —”Mládenec v králičím kožiše truchlivě zakýval hlavou.“Já jsem si vzal metál, aby měl radost,” pokračoval mužík, “a on řek: ‚Tě bůh, to ses ty?‘Vidíš, že mě poznal. A já mu povídám: ‚Jozef, to ti přejde.‘ A on povídá: ‚Máničko, dej mikousek těch drůbků.‘ Pak ona mu dala, a on jenom dvakrát kousnul; jen tak do toho kous, alenesněd nic. ‚Máničko, dej mi kousek těch drůbků,‘” opakoval mužík dojatě.Mládenec v králičím kožiše trochu potáhl nosem.“No jo,” těšil ho mužík, “dyť to byl tvůj bratr. Ona říkala, že už o sobě neví, ale on se na mětak podíval a řekl: ‚Toníku, to ses ty?‘ Počkej,” spustil mužík mna si radostně ruce, “co budemít chudák věnců. Já jsem se byl ptát, co stojí věnec se stuhou, a oni řekli, že pětaosmdesátkorun. Pak jsem řek, žádnou stuhu, a já k tomu dám visitku; napsal jsem na ni ‚Spi sladce,tvůj Toník‘. To je přece to samé, no ne? Člověk musí ukázat přátelství; ale abych dal dvacetkorun za stuhu, to zas ne; beztoho ji někdo na hřbitově potom ukradne.”“Mně řekli,” ozval se mládenec v kožiše slabým hlasem, “že věnec s pentlí stojí devadesátkorun; a já jsem řekl, ať stojí co chce, ať stojí třeba sto korun, jen když bude pořádnej.”“Šak to je pro bratra,” řekl mužík, “ale zato je nádhernej. Na pentli je ve zlatých písmenách‚Poslední sbohem, Jenda a Liduška,‘ — no, já ti říkám, nádherný je to. ‚Poslední sbohem,Jenda a Liduška,‘” opakoval vychutnávaje celou tu krásu. “Eště tam nejsme, eště dvěstanice. Ale že se nám na ten funus vydařil čas, no ne? Bude to mít hezký.”Mládenec chabě zakýval hlavou.“Ale jí nic nenechávej,” radil mu mužík. “Co by s tím, potvora, dělala; beztoho tu sama dlouhonebude. Ať ti dá ten stolek po něm, a co inu zbyly šaty. A o ty hodinky si taky řekni. Já bychjí, mrše, nedal nic. Víš, tu skříň ti musí taky dát; řekni, že je po rodičích.”“Eště tam nejsme?” ptal se mládenec tesklivě.“Eště jedna stanice,” povídal mužík, “a pak je to kousek pěšky ke kapli. Já myslím, že přijdetaky Franta a jiný kamarádi, no, pěkný to bude. Když se s ní nedal oddat, tak ona nemá nanic právo. To bys byl blázen, abys jí něco nechával. A doktorovi neplať, on na to třebazapomene. Když tu skříň nepotřebuješ, tak ji prodej. Ale ten věnec, to je něco nádhernýho.Tu pentli si pak vem domů, tu je škoda tam nechávat; můžeš si ji pověsit takhle kolemzrcadla, víš? A kdyby vám umřel Ladislav, tak se vám ta pentle zas může hodit. Jen kdyžjsem ho eště jednou viděl; ten ti měl, chudák, takovou radost —”