Acta 93.indd - Výzkumný ústav Silva Taroucy pro krajinu a okrasné ...

kde autoři navázali na myšlenky Robinsona. Například KateOlivia Sessions vytvářela extenzivní výsadby v aridních oblastechnebo původem dánský autor Jens Jensen, který podporovalvolné přírodní kompozice domácích druhů (Knotková,2006). V tomto období, tj. počátkem 20. století se začíná pozvolnarozvíjet rostlinná sociologie, ale zahradnický obor zareagovalaž se zpožděním 50 let. V zahradnickém oboru začalopřevládat nad estetikou a filozofií ekonomické hledisko, a tozejména ve smyslu ušetřit manuální práci a sázet trvalky tam,kde je to nejlevnějším řešením. Začal se tak využívat po vzorubotaniků sestavený systém Richarda Hansena a FriedrichaStahla, kdy podle charakteristiky stanoviště v zahradě bylypřiřazovány pěstované druhy trvalek. Současná tvorba stálevychází ze základů, které tito autoři představili ve své knizeDie Stauden und ihre Lebensbereiche in Gärten und Grünanlagen,poprvé vydané v Německu v roce 1981 a v roce 1993přeložené do angličtiny (Woudstra, Hitchmough, 2000). Příroděpodobné výsadby typu Perennemix, Silbersommer jsoustále jistou formou záhonu, na rozdíl od „zplaňování“, kterépřekračuje tento ohraničený prostor. Oboje však vycházíze znalosti vlastností rostlin, jejich původních stanovišť, konkurenceschopnostia možnosti jejich přirozené reprodukce.Právě s těmito východisky pracuje i Noël Kingsbury, vycházíz ekologie rostlin, jejich životních strategií. Používá dosadbytrvalek jak do výživných, tak do chudých travinno-bylinnýchpartií (Kingsbury, 1996). Obdobnému tématu se věnuje i JamesHitchmough z univerzity v Sheffieldu. Nepůvodní druhytrvalek jsou zplaňovány za účelem prodloužení doby kvetenílučního společenstva. Pro dosažení efektu používá napříkladprérijní rostliny. Vychází z praktických poznatků a dlouholetéhovýzkumu. Zabýval se nejen možností, jak stabilizovattrvalky v travním drnu, ale i monitoringu zplaňujícíchdruhů ve starých zahradách a volné krajině (Hitchmough,Woudstra, 1999).V českém prostředí můžeme najít jedny ze starších zmíneku Emanuela Silva-Taroucy, který roku 1885 založil v Průhonicíchpark. Jedná se o využití trvalek v krajinářském parku,kdy mnohé druhy byly právě sázeny do původních travinno-bylinnýchpartií. Od 60. let bylo bylinné patro parku monitorovánoa průběžně doplňováno. Bylo potvrzeno, že některédruhy rostlin přežily v podmínkách parku od dob jeho zakladatelea v travním drnu se stabilizovaly (Tyller, 1990). Trvalkybyly vysazovány podél břehů, do alpina a do tzv. oplocenky,kde byly sice vysazeny v travním drnu, ale pravidelněobsekávány a udržovány. Tento typ výsadby popisuje např. JosefVaněk ve své knize Nejkrásnější ozdobou zahrady jsou pereny(1925). V trávníku používá solitéry, které byly jednotlivěči po lichém počtu vysazeny do jamky vyhloubené v trávníkua následovně byly plety a okopávány, aby nezarostly. Druhýmvýznamným zahradníkem tohoto období byl Martin Fulín.Víme, že vycházel jak z díla Taroucy (1922), tak znal dobředílo Williama Robinsona. Fulín (1925) obdobně jako Vaněk(1925) používá pereny solitérně nebo ve skupinách vysazenév trávníku. Při seskupení více takovýchto rostlin je nazýváotevřenou partií z vytrvalých rostlin. Ošetřování těchtorostlin se však rovnalo péči o rabato. Pod skupinami stromůvšak již navrhoval přírodnější partie, kdy trvalky sázel do předempřipravených jamek s vyměněnou půdou ve stávajícímřídkém podrostu. Výsadbu doplňoval cibulovinami a na závěrdosíval plochu travním semenem, vhodným pro stinné partie.Údržbu pak viděl pouze v usměrňování některých druhů travina plevele, které by mohly potlačit vysázené rostliny. Obdobnýmzpůsobem oživoval i skupiny keřů, pod které sázelčasné jarní trvalky a cibuloviny (Fulín, 1925). Pojem „zplaňování“poprvé zavádí až zahradní architektka Markéta Müllerová,která jej chápe jako vytváření trvalkových partií bez jakéhokolivošetřování. Tento způsob uvádí jako alternativu nedostatkupracovních sil v zahradnictví, používá cizokrajné trvalkydo velkých parků a do krajiny druhy domácí. Při výběru rostlinvycházela ze znalosti stanoviště a analýzy stávajících druhů(Machala, 1960, 1964). Počátkem 80. let zkoušela M. Opatrnázplanění trvalek na Dendrologické zahradě v Průhonicích,poté následovala mírná odmlka (kromě již uvedené práce Z.Tyllera). Téma se stalo u nás maximálně námětem diplomovýchprací, ale pouze ve velmi malém měřítku. K nejaktuálnějšímpracím patří disertační práce J. Martinka (2004), kteráse věnuje použití domácích druhů trvalek na porostnímokraji dřevinných vegetačních prvků, tj. stanovištnímu okruhuokraj lesa.MATERIÁL A METODYNa počátku osmdesátých let byla sestavena rámcová metodikapro sledování trvalek určených ke zplanění. Autorkoubyla Ing. Milada Opatrná, dlouholetá pracovnice Výzkumnéhoa šlechtitelského ústavu okrasného zahradnictví (dnesVÚKOZ, v.v.i.). Tato metodika byla rozpracována pro několikrozdílných stanovišť, pokus byl však založen pouze pro dvěvytipovaná, extrémně suchá stanoviště. Výsadby byly uskutečněnyna pozemku Dendrologické zahrady Výzkumného ústavuSilva Taroucy pro krajinu a okrasné zahradnictví v Průhonicích,v.v.i. (dále jen VÚKOZ, v.v.i.) na okrajích porostu zvanémRemíz.Výsadby byly provedeny v menších skupinách. V letech1983–1984 byly vybrány požadované rostliny, v roce1983–1985 byly tyto rostliny napěstovány ze semen. Většinaosiva pocházela z Indexu Seminum různých vědeckýchinstitucí (např. Phlomis), část byla z vlastních zdrojů a zkoušenéhosortimentu trvalek předchozích let (např. Iris). Výsadbaprobíhala kontinuálně od roku 1983 až do roku 1986.U mnoha taxonů byla odzkoušena jak jarní, tak podzimní výsadba.Výsev ani jiné kombinace výsevu s výsadbou nebyly vyzkoušeny.Na zmíněnou lokalitu se vysazovaly rostliny na dvěaž tři místa v počtu třech až deseti kusů. Rostliny byly vysazenydo stávajícího (více či méně zapojeného) travinno-bylinnéhoporostu, do nezměněných, předem neupravených podmínek.Jednalo se o různorodý materiál, mladé rostliny ze sadbovačů,malých kontejnerů či oddělky. Po výsadbě došlo k jednéaž dvěma zálivkám.V prvních letech pokusu byly sledovány a zaznamenávány následujícíúdaje: kondice trvalek, informace o přezimování, početkvetoucích jedinců, případné odnožování nebo vysemeňovánía informace o úhynu. Sledování bylo podchyceno každoročněod roku 1984 do roku 1986. V roce 2008–2009 bylopozorování obnoveno, byla zaevidována informace o kondici,přežití trvalek po více než dvaceti letech a zaznamenán bylřádově počet jedinců. Získaná data byla následně porovnánaa vyhodnocena.90