Důsledky globalizace oděvního průmyslu - Fair Trade

1. Globální změny v rozmístění a organizaci výroby
Zatímco v roce 1953 se průmyslové země podílely na celkovém objemu světové
výroby 95 procenty, koncem devadesátých let jejich podíl klesl na 77 procent. Ve stejném
období se objem výroby umístěné v rozvojových zemích zečtyřnásobil (Dicken 2003:37). 3 Na
konci sedmdesátých let převýšil vývoz průmyslových výrobků z rozvojových zemí poprvé
v historii vývoz nerostných zdrojů a zemědělských komodit a od té doby roste přibližně
dvakrát tak rychle ve srovnání s exportem primárních surovin (Dicken 2003:38). Podle
statistik Světové obchodní organizace figurovalo v roce 2000 mezi patnácti největšími
vývozci průmyslových výrobků 6 rozvojových zemí – v roce 1963 se do první patnáctky
protlačil pouze Hong Kong. (WTO 2004a)
Tato čísla naznačují, že světová ekonomika prochází rozsáhlou proměnou. Zdá se, že
koloniální a raně post-koloniální ekonomický systém jádra a periferie, založený na toku
nezpracovaných surovin z kolonií do vyspělých průmyslových zemí a toku zboží zpět do
kolonizovaných území, přestává odpovídat aktuálnímu rozmístění světové výroby. Během
posledních let je to naopak produkce rozvojových zemí, která proniká na trhy bývalého
„prvního světa“. Vyspělé země ‚Severu“ postupně ztrácejí výsadní postavení v průmyslové
výrobě. Hovoří se o nové mezinárodní dělbě práce (Wright 2002) a o globálním přesunu
výroby a zaměstnanosti (Dicken 1998).
Tyto fenomény jsou však nadále spojeny s hlavním znakem někdejšího světového řádu
- totiž přetrvávající kontrolou finančních, materiálových a informačních toků „jádrem“.
Dicken (2003:79) zdůrazňuje, že globální propojenost světové ekonomiky umožňuje transfer
zisků z cílové země zpět k investorovi. Wolfgang Sachs, německý environmentální ekonom,
poukazuje na to, že současný ekonomický systém umožňuje profitovat právě jen „centru“ a
těm, kteří s ním jsou přímo spojeni (Mander 2002).
Edward Goldsmith (2002) popisuje paralely mezi kolonialismem 18. a 19. století a
současným imperativem ekonomického liberalismu. Pozastavuje se především nad nápadnou
dělbou manuálně náročné práce mezi rozvojové a ekonomicky vyspělé země.
Intenzita přesunu průmyslové výroby do rozvojových zemí se výrazně liší podle
výrobních sektorů – jednoznačně vedou ty, které jsou náročné na lidské zdroje, především na
3 V dalším textu používám pro označení asijských, afrických a latinskoamerických zemí s nízkými výrobními
náklady z praktických důvodů konvenční pojem rozvojové země; ekonomicky vyspělé země Evropy a Severní
Ameriky označuji jako průmyslové, popřípadě vyspělé země – jsem si však vědoma hodnotových zatížení, která
jsou s těmito termíny spojena.
-6-