Důsledky globalizace oděvního průmyslu - Fair Trade

2. 4. Oděvní průmysl v systému mezinárodní obchodní politiky
Aktuální rozmístění oděvní výroby je výsledkem rozdílů ve výši mzdových nákladů,
časové a produktové flexibility, spolehlivosti dodavatelů a na vzdálenosti k cílovým trhům
(OECD 2004:12). Velmi důležitým faktorem však donedávna byla a částečně stále jsou i
omezení a pobídky zakotvené v mezinárodních dohodách.
Oděvní průmysl je podobně jako zemědělská politika typickým příkladem odvětví,
které dlouhodobě přispívá k napětí mezi ekonomicky vyspělými zeměmi Severu a
rozvojovými zeměmi Jihu. Mnohé rozvojové země spatřují v rozvoji domácího oděvního
průmyslu klíč k nastartování ekonomické prosperity; ekonomicky vyspělé země naopak
nechtějí dopustit zánik svého oděvního průmyslu a ztrátu statisíců pracovních míst ve
prospěch levnější konkurence. Ne náhodou byl mezinárodní obchod oděvy a textilem až do
konce roku 2004 jediným odvětvím, které bylo regulováno zvláštními obchodními pravidly,
která zásadně ovlivnila prostorové rozmístění oděvního průmyslu ve světě (Dicken
2003:317).
V 50. letech minulého století, kdy americký a britský oděvní průmysl musel čelit
masivnímu průniku levnější japonské a hongkongské oděvní produkce na domácí trh,
vyjednaly Spojené státy a Velká Británie s těmito rozvíjejícími se asijskými zeměmi soubor
„dobrovolných“ dohod. Jejich hlavním účelem bylo omezit dovoz textilu a oděvů z těchto
zemí a ochránit tak evropské a americké výrobce.
V roce 1962 byly tyto dohody rozšířeny do podoby Dlouhodobého ujednání (Long-
Term Arrangement – LTA), které regulovalo mezinárodní obchod bavlněnými textiliemi.
V platnosti zůstalo do roku 1973, kdy se Evropě a Spojeným státům podařilo vyjednat
návaznou dohodu, která pokrývala i oblast umělých a dalších nebavlněných vláken – tzv.
Ujednání o mezinárodním obchodě textilem (Multi-Fibre Arrangement - MFA). Dohoda
umožňovala zvyšovat roční dovoz textilu a oděvů z asijských a některých latinskoamerických
zemí o pouhých 6 procent – o více než polovinu méně, než kolik požadovaly rozvojové země.
V rámci MFA byla vyjednána kvantitavní omezení v podobě maximálních dovozních kvót
pro jednotlivé typy oděvních a textilních výrobků. Každý významný producent ze skupiny
rozvojových zemí dostal přidělen maximální limit pro objem vývozů do jednotlivých
vyspělých zemí. MFA byla po uplynutí čtyřleté platnosti v roce 1977 prodloužena ještě
celkem čtyřikrát; platnost poslední dohody skončila až v roce 1995 (Dicken 2003:337-338).
Během uruguajského kola jednání na přelomu 80. a 90. let se podařilo vyjednat
začlenění obchodu oděvy a textilem do Všeobecné dohody o obchodu a clech (General
-18-