Důsledky globalizace oděvního průmyslu - Fair Trade

právě z těchto důvodů pověstné velmi nízkými pracovněprávními standardy, nízkou úrovní
mezd, omezenou nebo zcela zakázanou činností odborových hnutí, nesplňováním
environmentálních norem apod. (viz kap. 3.2.).
Oděvní firmy a jejich subdodavatelé využívají různé další strategie jak snížit výrobní a
zvláště mzdové náklady. Jedním z takových způsobů, který snižuje náklady na mzdy a
sociální zabezpečení pracovníků a zároveň zaměstnavateli umožňuje vyhnout se odpovědnosti
za dodržování bezpečnostních standardů při současném zajištění dokonalé flexibility dodávek
v době sezónních výkyvů, je zadávání zakázek domácím pracovníkům.
Domácí práce je podle definice ILO vymezena jako „práce prováděná za odměnu na
bázi mzdy podle jasně určené objednávky zaměstnavatele mimo působiště zaměstnavatele
v prostorách, které si pracovník sám zvolí“ (ILO 2000:24). V oděvním průmyslu se nejčastěji
využívá průmyslové domácí práce, jejímž nejtypičtějším znakem je zadávání jednoduchých
nekomplexních úkolů. Pracovník obvykle obdrží od zprostředkovatele, který stojí mezi ním a
subdodavatelem, veškerý materiál potřebný k vyhotovení zakázky (ILO 2000:25).
Zatímco v Latinské Americe se upřednostňuje výroba ve volných obchodních zónách,
jižní a jihovýchodní Asie je typická dlouhými řetězci zprostředkovatelů, kteří zakázky dělí na
menší a menší, aby je nakonec zadali domácím námezdním pracovníkům v městských nebo
venkovských oblastech. Statistické odhady rozsahu domácí práce jsou z pochopitelných
důvodů nepřesné, odhaduje se však, že například jen v samotné Indii je do domácí práce
spojené s ručním tkaním a šitím zapojeno minimálně 7 milionů lidí převážně z venkovských
oblastí a chudinských čtvrtí velkoměst (ILO 2000:26). V ekonomicky vyspělých zemích, kde
je domácí práce rovněž na vzestupu, bývá tento druh zaměstnaneckého poměru regulován
pracovním právem a zaměstnanci mají na rozdíl od svých kolegů z rozvojových zemí
vymahatelné právo na ochranu před nepřiměřenou exploatací.
Na podobném základě jako průmyslové domácí dílny fungují i tzv. sweatshops 18 –
menší neformální výrobní dílny, které zaměstnávají v nevyhovujících podmínkách
nekvalifikované pracovníky, imigranty, příslušníky etnických menšin, sociálně slabé ženy a
další sociální skupiny, které hledají uplatnění na trhu práce jen s obtížemi. Existence těchto
manufaktur byla zdokumentována v mnoha zemích východní Evropy (Bulharsko, Rumunsko,
Turecko) a dokonce i v zemích s nejpřísnější pracovní legislativou na světě: studie oděvních
podniků provedená v kalifornském San Francisku a Oaklandu tvrdí, že v polovině 90. let
v manufakturách na předměstí těchto měst pracovalo za mzdu hluboce pod zákonným
minimem a během pracovní doby výrazně převyšující nejvyšší povolenou pracovní dobu více
18 Pojem je odvozen z anglického sweat – pot.
-22-