Důsledky globalizace oděvního průmyslu - Fair Trade

Průměrná spotřeba obyvatel Evropské unie 35 je 20 kg textilu na osobu a rok. V čele je
Německo se spotřebou 26 kg na osobu a rok, za něj se řadí Velká Británie, Itálie a Francie.
Zhruba polovina tohoto množství každoročně končí jako „odpad“ (Hafmanns 2000:188). Co
se s touto horou mírně obnošeného oblečení děje?
Existují tři hlavní možnosti: oděvy končí na skládkách nebo ve spalovnách, nebo se
recyklují pro průmyslové účely, nebo se znovu použijí jako ošacení.
Při spalování oděvů se uvolňují rezidua těžkých kovů; emise ze spalování umělých
vláken navíc obsahují karcinogenní dioxiny a furany (Haffmans 2000:189). Recyklace oděvů
je poměrně energeticky a technologicky náročná a pro použitý textil se v průmyslu nachází
spíše jen marginální uplatnění. V environmentálních kruzích často favorizované oblečení
„z druhé ruky“, které jsem zařadila i do přehledu environmentálně šetrnějších oděvních
alternativ na českém trhu, rovněž není bez souvislostí – jeho masový dovoz do rozvojových a
nejméně rozvinutých zemí pod hlavičkou charitativní pomoci nebo coby čistě komerční
aktivita ohrožuje v cílových zemích místní oděvní průmysl, určený pro lokální trhy. „Second-
hand“ oblečení z Evropy a USA se v rozvojových zemích nabízí na trzích a v pouličních
stáncích za cenu, se kterou místní (ani zahraniční) výrobci nemohou soutěžit. Uvážíme-li, že
průměrná spotřeba oděvů například v některých afrických zemích se z důvodu nízké kupní
síly obyvatelstva a odlišných klimatických podmínek pohybuje jen mezi 1 až 5 kg na osobu a
rok (Haffmans 190), pak i dovoz relativně menšího množství oblečení má obrovský dopad.
(c) Socioekologické souvislosti přesunu oděvní výroby
Posun těžiště oděvní výroby do některých rozvojových zemí může mít pro cílové země
širší společensko-ekologické souvislosti. Zmínila bych alespoň dvě: dopady na
environmentální legislativu a implikace pro lokální ekonomiku.
Přítomnost nadnárodních korporací a soutěžení mezi státy o zachování komparativní
výhody vede k erozi standardů v oblasti environmentálních norem. Tím, že flexibilní
koncerny mohou přesouvat – a také přesouvají – výrobu nebo zakázky do oblastí s nejnižšími
environmentálními standardy, tak nepřímo ovlivňují environmentální legislativu menších
zemí (Korten 2001).
Dicken však polemicky uvádí, že přítomnost velkých koncernů nemusí být z hlediska
jejich vlivu na environmentální legislativu výslovně negativní (Dicken 2003:286). Cituje
35 Údaj je z roku 1997, týká se pouze států tehdejší Evropské unie.
-40-