Důsledky globalizace oděvního průmyslu - Fair Trade

výrazně, přesunula oděvní produkci na ostrov Saipan, který užívá výhod amerického
závislého území, dále do Latinské Ameriky a některých zemí jižní a jihovýchodní Asie, které
nejsou tolik omezovány vývozními limity (Gefeffi 2003:15). Systém tzv. triangulární výroby
je uzavřen, když jsou oděvní výrobky transportovány od vlastního zhotovitele přímo do
zámoří k původnímu zadavateli (Gereffi 2003:14).
Strategii průmyslového subkontraktování uplatňují zvláště americké, německé a
britské oděvní firmy (Dicken 2003:343). Některým španělským a italským oděvním značkám
se daří udržet alespoň část produkce oděvů v zemích, kde sídlí. Italský Benetton vyrábí přímo
v Itálii kolem 80 procent svého zboží, výrobu však zadává místním subkontrahentům.
Podobně jako mnoho dalších oděvních značek si ponechává pouze ziskovější části výrobního
řetězce - ty, které souvisí s designem, stříháním, barvením a balením zboží (Dicken
2003:345). Španělská Zara, výrobce módního dámského oblečení, dokázala více než
polovinu výroby udržet přímo ve Španělsku, a to dokonce ve svém vlastním výrobním
závodě, který spolupracuje se švadlenami ze čtyř set místních družstev. Novinky od firmy
Zara mohou díky tomu být k dispozici během tří týdnů od okamžiku, kdy designéři učiní
rozhodnutí uvést na trh nový produkt – průměrně přitom v oděvním průmyslu trvá výroba a
dodání nových kolekcí zhruba devět měsíců (Dicken 2003:345).
Úspěch této oděvní značky potvrzuje, že kromě nízkých výrobních nákladů je pro
získání konkurenční výhody v oděvním průmyslu čím dál důležitější také flexibilita výroby a
distribuce. Požadavek na rychlé zhotovení zakázky a přesné dodržení dodacích termínů má
implikace především pro vlastní výrobce oblečení, ať už jsou lokalizováni ve vyspělých nebo
rozvojových zemích. Časový pres významně ovlivňuje výrobní standardy, především
pracovní podmínky (viz kap. 3.1).
Rostoucí koncentrace na straně zadavatelů zakázek, jejichž diverzita se zmenšuje
úměrně tomu, jak sílí několik velkých maloobchodních řetězců a oděvních firem na trhu,
způsobuje, že oděvní průmysl je typickým příkladem odvětví taženého poptávkou 14 (Dicken
2003:19). V kombinaci s obrovskou variabilitou na straně subdodavatelů oděvů tak dochází
k situaci, kdy obchodní společnosti, které zhotovení oděvů zadávají a zajišťují jejich
marketing a distribuci, mají značnou převahu a tím i kontrolu nad tím, jak, kdy a kde se bude
vyrábět a jak se bude zisk dělit mezi jednotlivé články výrobního a obchodního řetězce
(Gereffi 2003:3). Oděvní značky a maloobchodní řetězce tak mají zásadní vliv na organizaci a
14 Tzv. buyer-driven chain - tento pojem se nevztahuje na poptávku ze strany konečných spotřebitelů, ale
především na poptávku ze strany primárních kontrahentů – velkých oděvních firem, které pověřují vlastním
zhotovením oděvů menší podniky. Opakem je producer-driven chain, jehož příkladem je například hutní nebo
energetický průmysl, tedy odvětví, jimž dominuje jen několik dodavatelů a mnoho poptavatelů.
-16-