Důsledky globalizace oděvního průmyslu - Fair Trade

kontextu rovněž svou pozici posiluje oblast neevropského Středozemí, která má
výhodu blízkosti k trhům Evropské unie – ať už se jedná o Turecko, Tunisko, Maroko nebo
Egypt. Spíše regionální význam má oblast jižní Afriky, v čele s Jihoafrickou republikou,
Mauriciem a Madagaskarem.
Ačkoliv v patnáctce největších vývozců oděvů figurují jak země ekonomicky vyspělé
(USA, Itálie, Německo), tak státy řazené k zemím rozvojovým (Indonésie, Thajsko, Turecko),
lze při srovnání vývoje od roku 1980 lze vypozorovat tendenci ke směřování oděvní výroby
do několika rozvojových zemí (viz příloha 1).
V roce 2000 se na výrobě oděvních výrobků v úhrnné hodnotě 335 miliard dolarů
podílelo minimálně 11,2 milionu legálně zaměstnaných pracovníků 9 a statisticky nevyčíslený
počet lidí pracujících v neformálním sektoru (ILO 2000:10). Zahrnutí šedé ekonomiky do
statistik by zřejmě ještě více ukázalo skutečný rozsah přesunu oděvního průmyslu do – jen
v případě Bangladéše je odhadovaný rozdíl mezi legálními zaměstnanci a celkovým počtem
pracovníků v oděvním průmyslu více než půl milionu (viz kap. 4).
Tab. 1: Největší producenti oděvů podle počtu zaměstnanců v odvětví
1 Čína 3 677,8* 11 Brazílie 185,9
2 USA 793,0 12 Rumunsko 180,0
3 Mexiko 567,1 13 Filipíny 178,1
4 Rusko 392,8 14 Jižní Korea 177,6
5 Japonsko 319,0 15 Turecko 166,1
6 Bangladéš 316,5 16 Thajsko 160,0
7 Indonésie 289,3 17 Jihoafrická republika 145,8
8 Polsko 250,0 18 Portugalsko 136,7
9 Itálie 213,5 19 Indie 133,2
10 Velká Británie 201,0 20 Tunisko 125,4
* Data zahrnují oděvní, textilní a obuvnický průmysl.
Zdroj: Mezinárodní organizace práce (ILO 2000:15)
Změny v rozmístění oděvního průmyslu proběhly během posledních padesáti let v
několika vlnách. Evropské a americké producenty oděvů začala v 60. letech nejprve zásadně
ohrožovat konkurence Japonska a tzv. asijských tygrů – Tchaj-wanu, Hongkongu a Jižní
Koreje. K těm se v 70. a 80. letech připojily další asijské země, které mohly při získávání
zahraničních investic a zakázek těžit z ještě nižších mzdových nákladů, z nižších cen
pozemků a nemovitostí a dostatku pracovní síly (Gereffi 2003:14). Po roce 1978 se jednalo
9 Údaj nezahrnuje oděvní průmysl Číny, která ve statistikách neodlišuje textilní, oděvní a obuvnický průmysl
(ILO 2000:10).
-12-