psychoanalýza a - Nyx

vůbec funkci kontrolní či analytickou, ale ryze harmonizační. Nedíváme se do zrcadel v
koupelně, v řečech jiných lidí či v reklamě, abychom spatřete, jak vypadáme, ale abychom
spatřili, jak bychom vypadat mělo a chtěli. Kdo zvěcní tuto lež, zvěcnil nás samé. Kdo odcizil
náš obraz, odcizil nám nás samé. Ostatně, staří indiáni pře ve své intuitivní hrůze z fotoaparátu
a staří Semité se svým zákazem zobrazovat lidské bytosti tohle zřejmě věděli dávno.
ZVESMÍRNĚNÍ A OČIŠTĚNÍ
Byl to Roland Barthes, kdo objevil, že reklama a populární kultura mají tendenci svět
osamozřejmovat použitím mytologií. Měl tím na mysli především společenské stereotypy a
archetypy. Stereotyp je samozřejmý, a tak každé jeho použití v reklamě promítá samozřejmost,
nezpochybnitelnost a nevyhnutelnost i na produkt a potažmo na svět proměněný v jeden velký
produkt. Stereotypy (ženská svůdnost, česká krajina, pes přítel člověka, polibek je sladký...)
jsou lokální studnice samozřejmosti, globální reklama dnes čerpá především ze studnice
samozřejmosti univerzální, z kolektivního nevědomí. Reklama vytlouká stále více archetypy,
které k samozřejmosti přihazují ještě krásu. Krása je tak další velikou ideologií reklamy.
Reklama na parfém Ted Lapidus zobrazuje nahého muže a nahou ženu. Slogan „Homme a
l'état pur“, tedy něco jako „člověk v původním stavu“, samozřejmě z čistě instrumentálního
hlediska odkazuje na biblický mýtus o prvním člověku Adamovi. V tomto obraze je však více
než odkaz na dostatečně proslulý artefakt. Je tam něco, proti čemu jsme mnohem
bezbrannější. Archetypální obraz je vždy čistý a krásný, Adam na obraze samozřejmě prošel
důkladnou celotělní depilací. „Pur“ znamená nejen původní, ale především čistý. Takový obraz
vždy očišťuje, zneviňuje, posvěcuje, zvesmírňuje. Produkt a potažmo společenský systém na
produktech vystavěný.
Carl Gustav Jung nám prozradil, proč to takhle funguje. A to svým dalekosáhlým
konceptem Self. Archetyp Self můžeme nazvat též archetypem celistvosti. Je to vlastně idea
božství jakožto archetypická psychická struktura. Symboly podléhající archetypu Self jsou
nesmírně variabilní. Patří sem biblická rajská zahrada, první člověk Adam, mytologické
pravejce, hermafroditní první člověk Anthropos (neboli kabalistický Adam Kadmon), zlatý věk
na počátku světa řecké mytologie, ale i avatarské bytosti jako Ježíš, Buddha či Krišna,
abstraktní východní koncept Tao či třeba ryze tvarové archetypy – orientální kruhové obrazce
božské dokonalosti, takzvané mandaly. K Self nejtěsněji ze všech ostatních archetypů přiléhá
archetyp Božského dítěte, a takřka s ním splývá, takže už také víme, proč se nelze, bez ohledu
na primitivní mateřskou emocionalitu, tak snadno vzbouřit proti obrazům dětí, jimiž reklama
rovněž přetéká.
Avšak všechny archetypické symboly jsou stejně neodmítnutelné. Všechny archetypické
postavy lze vnímat jako průvodce, rádce či soupeře na cestě individuace. Self je ale víc. Je to
vládce archetypů. Všechny ostatní archetypické postavy jsou mu v jistém smyslu podřízeny.
Pokud jejich existenci převyprávíme jako pohádku o cestě individuace, Self je světlo na konci
této cesty, které ji osvěcuje. Je v něm skryto veškeré tajemství a smysl této cesty. Self má se
všemi postavami podepsánu pracovní smlouvu. Není archetypu bez kousku božství. Každá
exploatace archetypu je tak exploatací jistého aspektu Self, exploatací Nebes, Božství,
transcendence. Každé exploataci archetypu můžeme připsat očišťující, posvěcující či
zvesmírňující funkci. Stereotyp i archetyp propůjčují konzumnímu systému nezpochybnitelnou,
metafyzickou, kosmickou svrchovanost. A to je celkem slušný ideologický výkon, o němž mohl
Fojtík blahé paměti se svými nástěnkami jen snít.
SÉMIOTICKÁ INFLACE A EXTERNALITA
Technologický rozvoj a rozmach symbolické moci dnes plodí obrovskou znakovou nadprodukci.
Například Václav Bělohradský vidí tuto nadprodukci jako příčinu krize relevance ve veřejném
prostoru, zrušení podstatného a nepodstatného, vysokého a nízkého, vyprázdnění znaků a
jazyka. Realita přestává stačit krýt to ohromné množství znaků. Řečeno s Michelem
Foucaultem, skutečnost počíná být odcizena svým zobrazením; řečeno s Jeanem Baudrillardem,
realitu nahrazuje hyperrealita. Znaky neznovuzpřítomňují výsek reality, ale zase jiné znaky.
Realita je natolik zatopena, zaplavena, překryta znaky hyperreality (simulacry), že k ní již
nemáme přístup. Žijeme na skládce znaků. Tuto skládku již neodklidíme, protože není kam a
protože jsme si zvykli problémy řešit kupením nových znaků. A Bělohradský tuto myšlenku
dokončuje: impéria znaku, která exploatují tuto skládku, nejen vyprazdňují znaky, nejen zesilují
vrstvu hyperreality, ale z podstaty plodí při své nadprodukci zase jen odpad, který jakožto z
odpadu vyráběný může být toxický. Z tohoto odpadu pak recyklací vznikají jedovaté slovníky
[18]