psychoanalýza a - Nyx

pohádkového hrdiny do světa. Pasivita a pohostinnost dívek je jistě připraveností otevřít vagínu
falu hrdiny stejně jako čekání princezny v hradu na svého prince. Odraz této zákonitosti
pohlavní konotace prostoru můžeme dnes nalézt například v reklamě, kde je začasto cílová
skupina žen zakódována v obraze mimo jiné tímto způsobem, ale zcela zjevné je to v již
zmiňovaných žánrech popkultury. Zatímco telenovela se odehrává takřka plně ve vagíně a
rozhodující je v ní, co kdo komu řekl, bytostně maskulinní žánry jako western či akční krimi se
bez exteriéru neobejdou a rozhodující v nich je, co kdo udělal. Červená Karkulka, která se
vydává na cestu lesem, tak není vůbec ve svém jádru femininní pohádkou.
ZLÁ SUDIČKA A ZLÁ MACECHA
Svou femininnost Karkulka samozřejmě má a tu jsem se snažil popsat ve svém článku. Pro
hlubší orientaci není od věci se podívat na jiné pohádky mapující ženské nevědomí. Pokud si je
dobře prohlédneme, tak nalezneme, co mají s Karkulkou společného, a tím také, co je v
Karkulce opravdu femininního. K základním ženským pohádkovým naracím jistě patří pasivní
Šípková Růženka a odstrkovaná Popelka. Motiv prokletí obou těchto hrdinek zasluhuje zásadní
pozornost. Kdo zná pohádky ví, že princezna nikdy nečeká ve svém interiéru jen tak. Princezna
je buď prokletá a zakletá (Šípková Růženka), nebo nevlastní a ustrkovaná dcera (Popelka). Kde
se rodí problém Popelky nebo Šípkové Růženky Nelze nevidět, že ho vždy přináší ženská
postava: zlá sudička či nevlastní matka. Jednoduše řečeno, zlý osud a nevlastní matka je vždy
vlastní matka. Potvrzuje nám to Elektřinu tematiku, kterou jsme objevili už u Karkulky: řekli
jsme si, že nejdůležitějším tématem Karkulky není setkání s mužem, ale „prokletí matkou“.
Popelka či Šípková Růženka nám toto poselství kolektivního nevědomí jen stvrzují. Zato
Frommův pozoruhodný výklad o Červené Karkulce jako „feministickém mýtu“, v němž žena
vítězí nad mužem, dělá z Karkulky revolucionářský text bouřící se proti všem ostatním
analogickým produktům kolektivního nevědomí. Je pozoruhodné, že Bohumil Kartous takový
výklad dokázal označit jako střízlivější. Je to více než co jiného zpráva o tom, v jakém světě
Bohumil Kartous i já (programově se zříkám slova „bohužel“) dnes žijeme. Je to svět, v němž
muži padají do studen osudu jako odpad s naprostou samozřejmostí, svět rozpáraného kožichu
patriarchátu. Pohádka o Karkulce však z obsahu dneška neudělá věčný mýtus. Na to je dnešek
příliš málo moudrý.
PENIS, MASOCHISMUS, EXHIBICIONISMUS
Ovšem věc není samozřejmě tak prostá. Bolavé poznamenání matkou, ze kterého muž (princ)
přichází dívku osvobodit (v Karkulce to byl, jak víme, myslivec-psychoanalytik), musíme jasně
odlišit od femininního masochismu, který odráží hluboký ženský pocit viny. Ten objevíme v
pohádkách, kde je princezna ztrestána, proměněna v ohyzdnou babiznu nebo ropuchu. Tento
důraz na poznamenání vizuální podoby odkazuje k tomu, že celý problém souvisí s ženským
exhibicionismem, s uhranutým pohledem do zrcadla, s vystavováním své ženskosti („pýchou“).
Proč je však exhibicionismus spojen tak pevným poutem s masochismem, s pocitem viny Zde
se neobejdeme bez Freuda. Pocit viny a sebenenávist dívek, která přesahuje „běžné” dimenze
sebenenávisti u chlapců, jež pramení z elementárního všelidského pudu smrti, nelze pochopit
bez dramatu „ztráty penisu“. Ponořme se opět k základům psychologie: dívka v jisté chvíli
zjistí, že nemá penis jako chlapečci. Z toho vzniká podle Freuda několik klíčových pocitů –
prvním z nich je pocit viny. Dívenka si říká: „Sebrali mi ho, protože jsem něco provedla. Moje
dírka je za trest.“ Tento pocit viny pak dává vzniknout obecné ženské submisivitě, touze být
podřízená a potrestaná, což pocitu viny ulevuje. Doprovodným efektem je „nenávist k vagíně“,
kterou si poněkud neuvědoměle vzala na mušku i známá feministická divadelní hra Vagina
monology. Druhou ženskou konstitucí, která vzniká po zjištění „odebrání penisu“, je obecný
ženský exhibicionismus. Když se podíváte kolem sebe, zjistíte, že zatímco muži si oblékají
takové oblečení, které je jim pohodlné, ženy jsou schopny podstoupit neskutečné nepohodlí,
aby zaujaly. Ovšem nejde v tom navzdory všeobecnému přesvědčení o zaujmutí mužů, jde o
kompenzaci, kterou Freud popsal infantilní dívčí větou: „Nemám sice penis, ale něco mít
musím, když se na mne dívají!“ Femininní vizuální exhibicionismus a masochismus
kompenzující pocit viny tak spolu neustále svádějí zápas, který je manifestován v pohádkách o
potrestaných a polepšených princeznách.
VAGINÁLNÍ DŮM, KLITORIDÁLNÍ JAHODY A DVANÁCT MĚSÍČKŮ
A ještě jednu variantu si musíme v konfrontaci s Frommem připomenout: samozřejmě, existuje
[58]