psychoanalýza a - Nyx

ŠVEJKOVÉ, ŠPIDLOVÉ A JENÍČKOVÉ
Drama vrcholí. Jeníčkovi přes napěchovaný pupek zbyla ještě trocha rozumu. Už nemá sílu s
čarodějnicí bojovat. Ale už o ní a jejich úmyslech ví všechno. V této naprosto krizové situaci se
rozhodne k velmi riskantní hře. Dělá hloupého. Je to tragická hloupost, v níž nechybí propast.
Jeníček je velkou anticipací Švejka. I on předstírá, že se nevzpouzí. Švejk je však uvězněn v
realitě probíhající apokalypsy. Jeníček je v abstraktnu pohádky. Má mnohem více šancí než
Švejk, než my. Přesto ho pozorujme: „Já nevím, jak se na lopatě sedí, ukaž nám to,“ říká.
Čarodějnice toliko Jeníčka stojí, že je ochotná mu opravdu ukázat, jak se na lopatě sedí. My
ještě přesně nevíme, jaká je historická podoba lopaty. Snad válka (Vzpomeňme na Irák, naši
špidlové si již švejkovský úhybný manévr vyzkoušeli: jsme ve válce i nejsme. Tři naši novinářští
Jeníčkové už díky tomu vyvázli...). Tak či tak, pohádka slibuje, že když zvládneme drama u
pece, snad bychom se ještě někdy mohli shledat s Nebesy i Přírodou v míru. Zatím neznáme
historické kontury eschatologického dramatu (byť jsou možná již na dohled). Nechejme tento
konec otevřený. Zamlčme si vyvrcholení. Jako náhradu zaostřeme alespoň na závěr pohled na
mikroúroveň pohádky. I ta nás hodně naučí.
JEDNO OIDIPOVSKÉ DRAMA PRO FORMA
Tak tedy z úcty před velkým učitelem: na mikroúrovni pohádky Jeníček stojí před pokrouceným
obrazem ženství, přesněji stojí před stínem své matky. Nu ano, tím zlým, kastrací hrozícím a do
lesa zavádějícím se jevil od počátku otec, ale jak to, řek tomu matka svolila Nebo snad
dokonce rozhodla To Jeníček nechtěl vidět, a proto potkává tuhle zlobu a zrůdnost v ženské
podobě jako svůj osobní stín. Vzpomeňme na Junga, který doplnil velkého učitele, jenž tak
přehnaně zdůraznil z ryze osobních důvodů postavu otce: hrdina musí svést v životě tři hlavní
zápasy – jsou to tři zápasy s jeho matkou. Jeníček se snaží po celou dobu pohádky matku
nevědomě hájit, a tím přiznává, že ona je hlavním problémem. Čarodějnice – to je přece
„tchyně“. Tchyně, která ničí Jeníčkovi s Mařenkou (která je teď jeho manželkou) život, ačkoli se
tváří, že se o ně stará. Tahle tchyně je však stále vlastní matka. Vlastní prokletí. Proč se Jeníček
vlastně nevzbouří proti tyranii té sladké chaloupky Protože je nepřiznaně na své matce závislý
a přenáší tuto závislost na symbolickou postavu tchyně. Ta vyjevuje původní ambivalenci citů k
matce: přes to, že její péče je svírající a dusivá, neumí se od matky Jeníček odpoutat. Nedrží
žádnou protestní hladovku. A tak tuční. Řešení Pec. Pec krematoria. Matčina smrt. To není
cynismus, ta smrt je symbolická (anebo taky ne). Stín matky ukáže Jeníčkovi, „jak se sedí na
lopatě,“ jaká cesta je nesprávná. Když to Jeníček pochopí, má ještě šanci. Ve chvíli, kdy se od
stínu matky osvobodí, nalézá najednou bez jakýchkoli problémů cestu domů. A tam – otec s
matkou (nezemřela tedy, jen její stín strávila psychoanalýza). A náhle: vztah s reálným otcem a
reálnou matkou je jako zázrakem pročištěn. Rodiče vítají své ztracené děti s radostí. Bloudění
tedy evidentně nebylo způsobeno lesem ani zlýma svévolným plánem rodičů, ale jen
Jeníčkovou terapeutickou potřebou.
Čtěme pohádky. Zvláště, když už pece hoří.
[56]