psychoanalýza a - Nyx

Zrada jazyka, bezejmenná buržoazie a deset polistopadových canců
17] Jazyk jako Osvětim
V době, kdy národy „vovinuly mračna“, přesněji někdy v době, kdy Jaroslav Hašek přebíhal k
rudým, psycholog Wolfgang KöhIer prováděl své slavné pokusy se šimpanzem Rafaelem, které
měly napovědět cosi zásadního o povaze a podstatě jazyka. Do té doby mnozí uvažovali nad
tím, že jazyk je nedokonalým systémem, kterým se snažíme vynést na světlo nějaké ty
dokonalé ideje či myšlenky, a až jazyk dokonale zdokonalíme, případně až se ho úplně zbavíme
a budeme si moci posílat myšlenky nějakou tou telepatií, bude na světě konečně hej. Zmizí
nedorozumění, manipulace a myšlenky budou ve své celistvosti konečně mezi námi. Již nějaký
čas však mnozí tušili, že to s tím jazykem a myšlením může být trochu jinak. KöhIer šimpanzovi
Rafaelovi dával jeho oblíbenou potravu doprostřed hořícího kruhu. Chtěl po něm, aby se naučil
nabrat vodu ze sudu, který mu přistavil, a oheň pak uhasil. Šimpanz Rafael si tuto schopnost
skutečně velice rychle osvojil. Pochopil, že voda ze sudu je jeho cestou k potravě, a naučil se ji
brilantně s pomocí vědra využívat.
Pak však jednoho dne KöhIer hořící kruh s potravou zapálil nikoli u své chaty, ale u
vzdáleného jezera. Připravil Rafaelovi vědro, aby měl čím vodu z jezera nabírat, ale ukázalo se,
že Rafael tak neučinil. Vzal sice vědro, ale utíkal s ním k chatě, aby zde nabral vodu ze sudu
jako vždy. Něco mu chybělo k tomu, aby pochopil, že voda z jezera je stejné povahy jako voda
ze sudu. Chyběl mu „pojem vody“. Schopnost abstrakce a zobecnění. Chyběl mu jazyk. Nikoli
jako schopnost hlasivek, chyběl mu jazyk jako způsob myšlení. Náhle se ukázalo, že jazyk bude
nejspíše tím, co člověka vytrhlo z přírody a přivedlo na fascinující cestu rozvoje. Bylo jasné, že
se lidé budou nejspíše ještě dlouho hádat, jestli tu byl nejprve jazyk, který vytvořil schopnost
abstraktního myšlení, anebo tu byla jakási psychická výbava jazyka jakožto způsobu myšlení,
která se až následně projevila v řeči. Tak či tak, jazyk se ukázal být klíčem k pochopení
dobrodružství člověka a jeho možností. Otevřela se brána k sémiotickému století, ke století, v
němž z komunikace, znakovosti, informace budou lidé čerpat klíčové metafory pro své
vztahování se ke světu. Paradoxem bylo, že se tak stalo právě v době, kdy nás jazyk jako
civilizaci na vzestupu poprvé šeredně zradil.
ZRADA JAZYKA
Karl Kraus později prohlásil, že to byla první masová média, tedy noviny, kdož jazyk
nekonečným omíláním „vovinutých mračen“ tehdy v předvečer apokalypsy vyprázdnil a učinil z
něj nástroj k ovládání, zakrývání a manipulaci. Byla to doba, kdy se slova poprvé v dějinách
díky nekonečné mediální replikaci a zmrzačení bulvárními vykřičníky odtrhla od skutečnosti a
pod pojmem válka si již nebylo možno představit válku, ale to, co se právě hodilo Moci. Jazyk
zradil jako cesta k pokroku, jako spojnice mezi psýché a skutečností a tato zrada děsivě
poznamenala následující století. Již se nikdy nepodařilo zahnat úzkost z jazyka a jeho odcizení
se skutečnosti. Umělecká avantgarda na tu úzkost reagovala snahami po „osvobození“, avšak
skončila díky tomu u dadaistických hříček, které pro obyčejného smrtelníka nejsou
osvobozením člověka a jeho kultury, ale výsměchem veškeré lidské snaze po hledání smyslu a
skutečnosti, výsměchem touze po poznání, výsměchem člověku jako takovému. Levicoví
intelektuálové šedesátých let znovu oživili to bolavé téma, Roland Barthes volal, že jazyk je
největším opresivním, utlačujícím systémem, do něhož má Moc navíc snadný přístup, lidé jako
Michel Foucault či Jean Baudrillard hovořili o alienaci znaků, o hyperrealitě a simulacrech, jenže
z nějakého zvláštního důvodu se jejich slova, ač popisující poměrně zjevné a jednoduché
skutečnosti, jevila být mnohem nadutější kabalou než kvantová teorie. Jazyk opět zradil. Již
nešlo prostým způsobem popsat hlavní rozpor epochy. Navzdory zajímavému spektáklu
hořících barikád osmašedesátého, noví Marxové již nedokázali přehodit výhybku.
Člověk už ví, že jazyk je jeho zázračnou zbraní, jíž se tak tajuplně vzdálil šimpanzovi, s
nímž jinak sdílí 99 procent svých genů, a přesto veškerá varování před Mocí a dnešními Maršály
světa, od Matrixu až po Bělohradského, dnes splývají s varováním před Znakem, před Jazykem,
jímž sami sebe neustále zrazujeme.
NADBYTEČNÁ EMBRYA
Kdysi dávno v diskusním pořadu České televize Sněží, v němž si parta kamarádů z disentu
pravidelně přikyvovala svým nářkům a tvářila se jako intelektuální elita národa, probleskl
pozoruhodný moment. Diskutující se ocitli v ohnisku vědního oboru rétorika a zároveň v
[92]