psychoanalýza a - Nyx

Koncept narcistické zamilovanosti a ideálu jáství je klíčem i k ústředním pasážím z Foglarovy
knihy Chata v Jezerní kotlině, epochálním to díle o lásce, o lásce Pavla Zemana k Ludvovi
Grygarů. Láska, kterou tam Foglar popisuje, aniž by toho slova pochopitelně použil, je
prototypem „čisté lásky“, lásky „předtělesné“, jejíž ,předtělesnost“ je jistěže jen metaforou
„předheterosexuálnosti“. A právě to je na Foglarovi úžasné. Zatímco Nezvalova Marion Lescaut
či Platón nám onu předheterosexuálnost absolutní-čisté lásky zamlčují, Foglar tak neučiní. Nic
nepřizná, ale nic nezatají. Nezatají ani infantilitu obou hrdinů, ani jejich shodné pohlaví. Ano,
infantilní láska je Z podstaty vždy narcistické láska, narcistické láska je z podstaty vždy
homosexuální láska. Tu druhou část rovnice popkultura (pro nás v jádru infantilní kultura)
zamlčuje, neboť by s tím na trhu příliš neuspěla. Ne tak Foglar, ten nám podstatu čisté lásky
odhalil plně a bezbranně. Zde je prostý přepis nikoli ze čtení pro čtrnáctileté dívky, ale z
Foglarovy knihy o vztahu dvou dospívajících chlapců. Něco z těch řádků oslovuje každého z
nás. Něco rozechvívají, co snad bylo zapomenuto, ale nikdy zcela nezemřelo. Něco, z čeho
stále běhá mráz po zádech:
TO SE VŽDY LÍBILO MLADŠÍM HOCHŮM
„...Čeká stále, že hned teď, už v nejbližší vteřině, musí uslyšet zvenčí Ludvův hlas, veselý a
zvonivý. Zrovna tak tu jednou seděl o prázdninách, někdy hned v začátcích, když sem Ludva
pro něco běžela již venku před srubem volal: ,Pavlíčku, Pavlíčku, dobrá kaše na mlíčku...` Pak
přiběhl dovnitř jako divoch, hodil Pavlovi na hlavu polštář a křičel: ,Vzdej se, vzdej se, nebo jsi
synem smrti!'
Pavel vzpomíná, slyší a vidí ten výjev takřka před sebou, na rtech se mu objeví úsměv.
Ale venku – venku je ticho! Nikdo na Pavla nezavolá, nikdo sem nepřijde, aby ho v žertu
ohrožoval polštářem...
...Co ho tak najednou poutá k Filipovi Nikdy dřív se s ním přece nijak nepřátelil! Ovšem –
Filip dovedl ledaco, dovedl upoutat. Také hodně četla dovedl se bavit o knihách mnohem lépe
než Pavel. To by mohlo něco pro Ludvu znamenat! Filip byl vždycky tak švihácky oblečený – a
to jeho kouření. To se vždy líbilo mladším hochům. I na Ludvu to asi zapůsobilo...
...Milý Ludvo, Jezerní kotlina se po tobě ptá, kdy zase přijdeš, Montevikovy peřeje čekají,
až zas budeš z nich po mně stříkat vodu. Co mám dělat se Zavřenou knihou I její stránky
čekají až je budeš doplňovat a já se Ti budu dívat přes rameno. Ne chci Tě nějak nutit, zvu Tě
jen, abys tam dnes přišel. Je zlatý den, jaký jsme dříve nikdy nevynechali! Jestli máš ale
umluveno něco jiného s někým jiným, nedělej si s mým pozváním starosti! Pavel!“
LUDVA NEPŘIŠEL
Ludva tehdy nepřišel. Ten démon zvaný Filip, to je sama dospělost („hodně četl“). Posthomosexuální
dospělost. Ta Ludvu ne jen odloudila. Ta ho přímo zničila, rozežrala. Proto Ludva
málem ve Foglarově knize zemře na otravu nikotinem (cigareta je jistěže i symbolem falickým).
To je mocný nevědomý symbol zničení objektu, který absorboval ideál jáství. Pavel nebojuje jen
o Ludvu, nejde jen o prostou oidipovskou žárlivost. Pavel bojuje o svůj jáský ideál, u Foglara tak
hluboce pravdivě a čistě popsaný, jelikož zároveň prasexuálně infantilní – v tomto případě
homosexuální. Ludva, to je ideálnost jakožto princip, to je čistota a nevinnost („já minus pocit
viny”) svedená a pošpiněná světem dospělosti. Ale Ludva, to je zároveň jeden z univerzálních
erotických archetypů: štíhlé chlapecké neochlupené tělo. Vídáme ho dodnes na titulních
stránkách časopisu Bravo. Zatímco v popkulturních produktech napojených duchem
sedmdesátých let, v pozdně patriarchálních seriálech jako Magnum či Walker Texas Ranger,
doznívá stereotyp chlupaté dospělé mužnosti, ve zmíněných teenagerských magazínech se
mezitím zrodil „metrosexuální“ ideál s oholeným hrudníkem, který v 90. letech dobyl prakticky
celou popkulturní krajinu. Na nástup tohoto muže-dítěte mimochodem reagovala firma Mattel
novým oficiálním partnerem panenky Barbie: Blainem, který nahradil nedostatečně infantilního
a femininního Kena. Blaine je jen marketingovým objevením Ludvy Grygarů. Ani „Blain” z
bravíček neslouží k ničemu jinému, než sloužil Ludva Pavlovi Zemanovi –nabízí prostor pro
splynutí s Dítětem v sobě. Foglar však přiznává a rozkrývá hlubokou spřízněnost ideálu jáství s
perverzí a dětstvím, proto je tvůrcem geniálním, protože hluboce pravdivým – nikoli díky tomu,
co do svého textu vědomě či nevědomě vložil, ale díky tomu, jak v něm nechal vyvřít
univerzální strukturu v její celistvosti. Neboť infantilita – magie – rituál – fetiš – obsese
(opakování) – perverze – sebeláska – neuróza – pop, to vše vytváří pevný kruh, onen prstenec,
který dle kabaly obepíná svět a je mocným symbolem nevědomí. Barva tohoto nejhlubšího
[79]