psychoanalýza a - Nyx

POSTMODERNÍ NESNESITELNOST EUFEMISMŮ
Příběh postmoderní éry, vzniku postmoderního či postindustriálního vědomí, lze převyprávět
také jako vzpouru proti eufemismům, proti moderním rouškám namočeným do parfémů či
byrokratických dezinfekcí. Vzpouru proti „dřevěnému jazyku“, jak s pomocí Jiřího Gruši
připomíná Václav Bělohradský. Tehdy se ve studiu České televize, jistě ne náhodou při diskusi
o genetice a klonování, stalo cosi pozoruhodného a podstatného: bezelstně utilitární vědec
použil slovní spojení, které již JE EUFEMISMEM. Nikdo neřekl, že se pro vyšší pravděpodobnost
úspěšnosti zákroku udělá pár embryí navíc, která se pak spláchnou do záchodu nebo zmrazí
pro případné budoucí ekonomické využití (což je skutečnost). Takový popis by byl okamžitě
označen za promluvu extrémisty, anarchisty, teroristy či šílence. Bylo použito eufemismu
„nadbytečná embrya“, a přesto v přítomných hrklo. Je jisté, že roku 1913 by takové slovní
spojení nemohlo vyvolat sebemenší vzrušení, bylo by stejně čistým jako „povolené ztráty“,
které za pár měsíců napojí svou krví žíznivé bahno Grand guerre. Jenže právě postmoderní
nesnesitelnost eufemismů tehdy ve studiu přiložila k nosům spících diskutujících flakon se
čpavkem. Konečná řešení židovské otázky nás vybavila zvýšenou opatrností a citlivostí vůči
jistému typu zacházení s nepřímými pojmenováními v našich veřejných promluvách. Podle
všeho nás však nevybavila skutečnou hlubokou zkušeností, skutečnou moudrostí. Následná
reakce diskutujících majitelů všemožných akademických titulů totiž vzbudila nechtěné komično
mateřské školky a zároveň hrůzu dětského bloku v Osvětimi: „... ani nám se nadbytečná
embrya nelíbí – řekněme tedy, že zde jsou jakési shluky buněk, které již nelze dále efektivně
využít...“ Eufemismus na druhou. Naše budoucnost. Naše přítomnost.
JAZYK JAKO VĚZENÍ
Ve svých předpotopních esejích Karel Kosík popsal úžasnou dvoutvářnost jazyka. Řeč je pro
Kosíka tyranem i osvoboditelem, má schopnost povznést a přesáhnout sebe sama, má však i
nebezpečnou schopnost uvrhnout do přízemnosti. Takový je pro něj jazyk globalizace – řeč
eufemismů, hybridů na bázi basic English for managers, cizojazyčných pojmenování a
akademických odlesků, řeč generování, zkomunikovávání, deregulace, euroregionů, restitucí,
„sívíček“ (obzvláště bizarní anglická zkratka latinského curriculum vitae), války proti terorismu
(konečně válka, kterou netřeba ukončovat), operací „trvalá svoboda”, account managerů,
reality show, píár, stylingu, trendy, cool, imidž, řeč našeho veřejného prostoru, jež každým
svým užitím korunuje sebe sama na jedinou realitu. „Řeč věznitelka, řeč opiát a droga, řeč
náhražka,“ píše Kosík. Každá společnost si však povídá takovou řečí, jakou potřebuje ke své
existenci, dodává. Řeč naší epochy je kódem komfortní platónské jeskyně, z níž probourávat se
do světa by bylo nepohodlné, znejišťující blahobyt. Tato komfortní jeskyně, zjemnělý salon
eufemismů na hlavní třídě a magických formulek vypočítaných přímo na rytmus mozkových vin
cílové skupiny, je blahobytným vězením.
„Jazyk jako vězení“ zeptal se kdysi velký francouzský lingvista Roland Barthes. „Jazyk
jako Osvětim,“ zní dnes odpověď při pohledu na nadbytečná embrya, která se v našich časech
před našimi zraky proměňují ve shluky buněk bez dalšího efektivního využití, při pohledu na
války reportované s pomocí počítačových simulací, při pohledu na politickou volbu slov i
nových ministrů podle doporučení komunikačních agentur.
DEPOLITIZOVANÁ ŘEČ
Roland Barthes ve své knize Mythologies pojmenoval základní stavební jednotku znásilňujícího
a znásilněného jazyka komfortní platónské jeskyně – její mýtus. Jedním z
nejcharakterističtějších rysů mýtu je, že se vystavuje jako depolitizovaná řeč. Podle Barthese
právě proto, že je produktem vyhraněného politického životního stylu a bytostně politické síly:
buržoazie. Tato definice mytologie jako buržoazního produktu se dnes jeví jako zastaralá,
mytologie se zdá být čímsi univerzálnějším, takové přesvědčení vyjádřil kupříkladu bohemista
Štefan Švec ve své recenzi na české vydání Barthesových Mytologií v překladu Josefa Fulky.
Kus pravdy taková kritika má. Ale tento kus by nám neměl zakrýt pohled na to cenné z
Barthesovy myšlenky. Mám zvláštní slabost pro „zastaralé“ části učení velkých myslitelů,
podívejme se blíže, co Barthes vlastně říká.
Buržoazie je pro něj silou, jež upíná ze své podstaty pozoruhodně ohromnou energii na
své neodhalení, nepojmenování, nezhistorizování. K tomu je novodobá mytologická řeč (nejen)
jako dělaná. Nikoli až dnes je použití pojmu „buržoazie“ sporné. Vyvolávalo vždy pochybnosti:
„Existuje vůbec někdo takový Není to chiméra Vlivná konspirační teorie“ Taková pochybnost
[94]