psychoanalýza a - Nyx

jungiánství. Známá věta esoterika C. C. Lelanda „Každá žena je ve svém srdci čarodějnicí“
zcela splývá s terminologií například Jungovy žačky Polly Young-Eisendrathové.
Vlas má však ještě jeden hluboký význam – jde o „transcendovaný chlup“. Žádná kultura
světa nepovažuje vlasy za „chlupy na hlavě“, každá je kvalitativně odlišuje. Zatímco chlupy
nesou jednoznačně animální konotací, vlas se z animality vytrhuje. Vlas, to je kultura sama.
Účes je prvním lidským memem (gen versus mem), prvním znakem oddělujícím se od těla a
ustavujícím kulturu. To, že péče o účes je transkulturně femininním fenoménem, prozrazuje, že
založení kultury je (nevědomě, myticky) připisováno ženě. A můžeme zcela vynechat jakékoli
bachofenovské pohádky o matriarchátu dávnověku. K tomu, proč je kulturnost spojena nutně
více se ženou než s mužem, nás orientuje mýtus o egyptské bohyni Eset, kterou díky
Plútarchovi známe především jako Isis. Ta byla sestrou Osirise, který ji pojal i za manželku.
Osiridův bratr Seth však spáchal bratrovraždu a roztrhal Osirise na dvacet čtyři kusů. Isis se
vydala hledat s pomocí Anúbise (rozumu) roztrhané kusy těla, aby je scelila dohromady. To se
jí podařilo, jen pohlavní úd již nenalezla. Nahradila ho umělým genitálem z fíkového dřeva.
Tento akt je největším tajemstvím mýtu o Isis. Nahrazení falu umělou náhražkou je podle všeho
nahrazením nespoutané prasíly a animality transcendovanou sexuální energií, povýšeným
Erótem, v jistém smyslu sublimací, kulturou, duchovní prací. Ta je ve skutečnosti zřejmě
předmětem adorace falu při mystériích Isidina kultu (v Řecku ho reprezentovala například
eleuzínská mystéria). Velká sublimátorka – to je hluboká archetypální definice ženy těsně
přiléhající ke své zdánlivé opozici: Čarodějnici. Žena zakládá kulturu a magicky ji obnovuje
(třebas rituálem křtu v křesťanství nebo koupele v judaismu, neboť voda je v magickém
myšlení reprezentantem ženy). Kulturní Sublimátorku i intuitivní Čarodějnici přitom spojuje fetiš
vlasů.
SEX, SMRT A INCEST
Ale naše pohádka pokračuje: Vlastní dcera se posadila ke kamnům, aby jí vlasy uschly, a
nevlastní musela jít uklízet na dvorek. Jenže svítilo sluníčko a vlasy jí uschly dříve než vlastní
dceři u kamen. Matka však stejně rozhodla, že na svatbu půjde vlastní dcera. Typický ústrk
Popelky, pojďme dál. Nevlastní dcera musela jít pást husu a u hřbitova přemýšlela a
pozpěvovala si:, Bože můj, otče můj, kdo se mnou půjde tuto noc spát“ A zpoza zdi se ozvalo:
„Já.“ Zde je tematika „očekávání muže“ oné noci, kdy bude dívka prvně doma sama, vyjádřena
naprosto explicitně a nezastřeně. Proč však hřbitov Zde musíme k jádru magického myšlení. V
něm je smrt a sexualita spojena jako Marx s Engelsem. V astrologii tuto záhadnou a na první
pohled zcela alogickou (neboť pochopitelně magickou) symbiózu vyjadřuje archetyp Štíra. Ten
shrnuje tři vzájemně propojené principy: smrt, sexualitu a rodinná tajemství. V tomto smyslu
archetyp Štíra předjímá celou psychoanalýzu. Byl to Freud, kdo objevil souvislost sexuality s
infantilní („rodinnou“) biografií, byl to Freud, kdo pojmenoval pud smrti a spojil ho s
nejzákladnějším lidským erotismem, nejpůvodnější podobou sexuality: s masochismem. Tato
štírovská či freudovská trojnost nám také prozrazuje druhý latentní význam hřbitova v
pohádce. Neptá se snad dcera v naší pohádce: „Otče, kdo se mnou půjde spát“ Pohádka zde
říká čistým způsobem: „Kdo vystřídá otce v pozici erotického partnera” Odpověď ducha zpoza
hřbitovní zdi je jasná: „Nikdo.“ Neboť jde samozřejmě o hlas „ducha otce“, který také bude tím
strašidlem, které večer zaťuká na dveře domečku. Naše hrdinka bude dnes večer
konfrontována s mužstvím, jenže to mužství nebude ničím jiným než zdémonizovaným
obrazem otce, zdémonizovaným díky pocitu viny z toho, že panenský věnec nebude věnován
otci, a z pocitu viny za samotné znečištění (což je další klíčový pojem ženské psychiky, který
může muž jen obtížně analyzovat a který umožňuje reklamě pořádat na tuto psychiku brutální
hony s použitím jednoho jediného pojmu: čistota). My konstatujme podivuhodnou podobnost s
Karkulkou – i ona, jak víme, potkala v podobě vlka pokřivený obraz svého otce, obraz pokřivený
matkou.
RODIČ JE VŽDY NEPŘÍTEL
Když dcera zůstala večer sama, všechno v domě poklidila a nakonec nakrmila pejska a kočičku.
Pak si lehla do postele a pejsek si lehl po jejím pravém a kočička po levém boku. To je klíčový
symbolický moment pohádky. Postarání se o psa a kočku je tím zásadním, co dotyčnou ochrání
před mužstvím, před sexualitou, jak záhy uvidíme. Nejde jen o akt empatie a solidarity, který
naši hrdinku povýší nad její zlou sestru. Jistě v lidovém podání tato definice dobroty sehrávala
při vyprávění pohádky svou roli. Ale původnější význam je hlubší. Pes a kočka jsou
domestikované šelmy. Člověk měl od pradávna v přírodě velké nepřátele: dravé šelmy. Existují
[60]