psychoanalýza a - Nyx

2] Nepohodlné barvy duhy
Jsme civilizace stroje. Žádné pravdivější, hlubší a důležitější pojmenování pro náš svět
nenalezneme. Mocné agentury se snaží stroj a princip strojovosti představit jako neutrální
fenomén nezávislý na jakékoli ideologii či politice. Skrývají tím samozřejmě klíčové poznání: že
není zavilejší ideologie než techniky, že není nic političtějšího než stroj.
Předchůdcem stroje je nástroj. Nástroj a stroj dělí obrovský kvalitativní skok, asi jako
šimpanze a člověka. Přesto: ve slově nástroj je slovo stroj již obsaženo. Značí tu prostý fakt, že
něco bylo sestrojeno, dáno dohromady – třeba násada s kovovým bucharem. Důležitá je však
především předpona „ná-“. Ona říká, že nástroj byl „na“ něco. Byl předurčen k nějaké aretévýtečnosti,
k nějakému smyslu. Třeba k okopávání pole. Zároveň z předpony „ná-“ cítíme cosi
přivlastňujícího, cítíme v ní svírající lidskou dlaň, cítíme z ní člověka, třebas otročícího jiným
lidem, ale stále pána nad sestrojenýma jeho smyslem. Člověk byl pán nástroje a bylo to tak
samozřejmé, že ještě dnes to zní banálně.
Pak je však předpona „ná-“ odtržena. Zbývá „jen“ stroj. Stroj není jen sofistikovaný
nástroj, složitější soustava násad a bucharů. Stroj se s předponou „ná“ zbavuje i svého pánačlověka.
Najednou má vlastní vůli, skrytou kdesi uvnitř. Má moc v pravém slova smyslu –
dokáže člověka ponížit na kolečko ve svém soukolí či na dohlížitelé – vesměs bezmocného
diváka neustále ohroženého na životě, kdykoli se ke stroji přiblíží. Stroj se osvobozuje od lidské
dlaně, od nadvlády člověka na place; nýmandi, kteří ho počínají obskakovat, se stávají dvojími
až trojími služebníky: majitelů strojů, konstruktérů strojů a strojů samotných. Nastává éra, kdy
vítězí ten, kdo má více strojů – soustruhů, továren, tanků, letadel, Daily Mailů, kadetů Bieglerů.
To vše bylo mnohými popsáno, snad zdůrazněme méně často připomínaný důsledek ztráty
předpony „ná-“ – počátek vytrácení „smyslu“ stroje, který byl tak samozřejmě vlastní
nástrojům. Zdá se to být hrozně abstraktní myšlenkou, společnost ji zuřivě popírá svými
fangličkami a modlitbami, jež se hemží slovy jako účelnost, efektivnost, funkce apod. Přesto
nelze nevidět, že s nástupem strojů se počíná vytrácet z lidské dlaně jejich smysl. To
neznamená, že žádný neexistuje –jen stále více přestává souviset s člověkem.
Ano, mnozí sveřepě tvrdí, že smyslem automobilu je, aby člověk mohl rychleji překonávat
vzdálenosti. Ve skutečnosti však člověk, na rozdíl od obdělávání pole, vzdálenosti překonávat
nepotřebuje. To ho o tom jen cosi přesvědčilo, aby mu vzápětí zkonstruovalo svět, kde
překonávání vzdáleností opravdu potřebuje – přesněji je na něm závislý. Překonávání tedy
neslouží člověku, ale přesně naopak: člověk slouží překonávání. Expanzi čehosi. To samo o
sobě je proces, jehož nejpřesnější název zní: spiknutí.
Právě to mnozí vycítili, aniž by to neslušné slovo většinou použili. A mnozí varovali. V
rámci naší hry se slovy „nástroj“ a „stroj“ bychom mohli říci, že varovali před nástupem Oje.
Tato příšera byla vykreslena v několika variantách. Stroj je sestrojen k (falešnému) účelu a ve
své další existenci je nezávislý. Hypotetický Oj, jehož příchod jako nového pána světa vytušila
zejména sci-fi literatura, se měl osvobodit od konstruktéra (a jeho záměrů). Tak jako se stroj
zbavil lidské ruky a proměnil jí v ruku služebnou, měl se Oj zbavit v důsledku kvantifikace své
vegetace lidského mozku. Stroje měly zplodit nové stroje, dát jim nový smysl a díky tomu mezi
nimi měla v jisté chvíli přeskočit jiskra vzpoury proti obtížnému člověku. Vzpoura strojů je
moderní archetyp, pojmenovaný proroky, jakými byli Čapek či Asimov, naposledy plytce
vytlučený třeba Terminátorem III. Je to však naivní podoba proroctví o nástupu Oje.
Rafinovanější vize nástupu Oje nabízela civilizaci řízenou megastrojem či přímo civilizacimegastroj,
která učiní všechny lidi svými součástkami. I to však byl jen obraz zvětšovacího
skla, které z principu může zvětšovat jen to, co už tady je. Mnohem závažnějším varováním
před Ojem byla vize, která vycítila výše zmíněný proces: byl to Oj, který se zbavuje diktatury
účelu. Hlasy filozofů varovaly před civilizací, jejíž kola se otáčejí proto, aby se otáčela. Civilizací,
v níž je člověk potupen strojem a žárlivě stroj napodobuje (a tedy upadá, ztrácí své lidství, svůj
specifický smysl: areté). Člověk v takové civilizaci nedokáže definovat tento svůj smysl,
definuje ho jako vše již jen strojově, přejímá charakter stroje, který ho uhranul svou nelidskou
(předstíranou) účelností. V takové společnosti se stává kacířstvím, extrémismem, šílenstvím,
úchylností vše, co přesahuje a zpochybňuje „otáčení se“ (otáčení expandující, pochopitelně).
Takové přesahování a zpochybňování je potom totiž útokem přímo na člověka efektivního,
člověka-funkci, člověka uvadlého ze vzrušení ze stroje. Útokem přímo na jádro. (A žádná
civilizace světa dosud nikdy nedovolila zpochybnit, ohrozit, ba pojmenovat své jádro, které je
vždy buď lží, nebo zločinem. Není se co divit, od probuzení little boye v hirošimských jesličkách
víme všichni, co následuje po štěpení jádra.) Všechny tyto varující fantastické vize se dnes v
nějaké podobě naplňují. Život však byl jako vždy ještě o krapítek dokonalejší, rafinovanější a
[7]