psychoanalýza a - Nyx

krámů, co tu zbyly po sixties
IDEAL JÁSTVÍ
Ve studii o narcismu vrcholí Freudova představa Ega jakožto obrazu, zde se Freud k Egu
vztahuje nejabstraktněji a také „nejsémiotičtěji“. Ego je definováno jako „kouzelné zrcadlo“,
obraz v neustálé rozechvělé interakci se světem. S tím souvisí též takzvaný „ideál jáství“.
Jednoduše řečeno: Ego je diferencovanou strukturou. Má své složky či sféry, které se
postupně vyvíjejí. Od chvíle, kdy vznikne sféra nazývaná Superego (česky též Nadjá), sféra
sebereflexe, sebekritiky, odstupu, sféra svědomí, má člověk pocit viny. Při každém konfliktu se
Superegem se pocit viny vztahuje k nějakému přání, fantazii, chování atp. Vznik Superega však
doprovází též jakýsi primární pocit viny. Pocit viny jako antropologická konstanta člověka.
Jistěže její vznik souvisí s postavou rodiče a konfliktem s touto postavou, který je nějak
konkrétně řešitelný a řešený, ale existuje též velmi abstraktní a univerzální pocit viny, který je
v zásadě od vzniku Superega neřešitelný (čehož plně využívají náboženství a církve). Tato
neřešitelnost dává v dětství vzniknout psychické konstrukci, kterou si zjednodušeně můžeme
zařadit do kategorie „přání“, dává vzniknout takzvanému „ideálu jáství“. Stvoří si ho každý
člověk po vzniku Superega a nejjednodušeji ho lze definovat jako „já minus pocit viny“. Je to
ideál, kde „já“ má ještě stále přístup k prapůvodní extázi infantility, kterou není schopna
narušit a ohrozit vina. Tento ideál musí být stvořen jako konstrukt separovaný od Ega, neboť
Superego již Egu napříště žádnou harmonii (identifikaci) s Id, s extází, s rajskou dělohou, s
nevinností, nedovolí. Existuje jen jediný mechanismus, jak ideál jáství realizovat, jak může být
Superego ošáleno. Tím mechanismem je projekce ideálu jáství na vnější objekt a následná
identifikace s tímto objektem.
NAŠE TOTALITNÍ LÁSKA
Taková identifikace umožňuje znovu prožít onu prainfantilní totální extázi. Tímto vnějším
objektem se může stát člověk, tehdy Freud hovoří o „hypnotické zamilovanosti“, o narcistické
neuróze, neboť takový milovaný je milován hysterickým způsobem a v jádru je v něm milováno
vlastní já, nikoli on sám, milována je samotná zamilovanost. Oním vnějším objektem, na nějž
lze jáský ideál vyprojektovat, však může být i hnutí, politická idea, sportovní klub, dav apod.
Právě těmito možnostmi se zabýval Freud ve své studii Psychologie masa analýza já. Ta je
většinou připomínána shrnutím, že vztahy v mase jsou dle Freuda libidinózní, což se vyjevuje
zejména na vztahu k vůdci, který zastupuje otce. Ovšem nejcennějším dědictvím je právě popis
mechanismu projekce ideálu jáství na objekt a následné identifikace s tímto objektem. To je
klíč k narcistické lásce, to je klíč k mytologii lásky v naší popkultuře, v poezii, v reklamě, v
literatuře, zkrátka ve všech prostorech realizace kolektivní či personální neurózy.
Není zřejmě propagovanější ideologie v naší kultuře než láska. Tato velmi specifická
ideologie se zrodila kdesi v trubadúrské písni, na počátku moderní éry se jako odštěpek
romantismu počala vnucovat do femininní mentality díky červené knihovně, aby s nástupem
moderních komunikačních médií brutálně kolonizovala „archiv diskurzu lásky“ v naší kultuře,
řečeno s Michelem Foucaultem. Zaplnila tento archiv až po střechu neurotickými pojmy, jako je
zrada, oběť, žár, vášeň, a zapečetila do beden ve sklepeních alternativní a potenciální pojmy
jako solidarita, kreativita, přátelství, kooperace a kdoví jaké ještě. Tak se vydala na své vítězné
tažení v naší kultuře láska spalující a pohlcující, láska, pro níž se trpí (!), láska čistá a svatá,
láska vykoupení, láska víra, láska bůh a bůžek – jinak řečeno láska jakožto identifikace s
ideálem jáství. Neboť to je nejpravější popis toho, co nám odmala vtloukají do hlavy jakožto
zcela samozřejmou a nezpochybnitelnou definici lásky (byť jim to žerou jen ženy a neurotičtí
básníci). Tato v jiných kulturních okruzích a jiných historických epochách zcela okrajová, neboť
pochopitelně bytostně egocentrická definice lásky obecně stojí na nebezpečném předefinování
významu pojmu „cit“ v naší kultuře. Tento pojem, jakožto protipól rozumu, měl – jak víme od
Junga – tradičně především význam míry. Citlivý člověk byl ten, kdo znal míru věcí, kdo dokázal
sjednocovat protiklady. V naší kultuře se však citlivost a citovost proměnila v inverzi tohoto
původního významu – citlivý je dnes ten, kdo míru ztratil, kdo nenalezl míru mezi emocemi a
rozumem, kdo emocím propadá a je jimi vláčen, citlivost a citovost je jinak řečeno v evropské
ideologii zaměněna za hysterii. Na tomto podloží vyrostla i „evropská láska“, láska jakožto
identifikace s ideálem jáství, láska narcistická, hysterická, infantilní, neurotická, řečeno s
Kunderou: láska lyrická, čili totalitní.
NEZVAL, PLATÓN A FOGLAR
[78]