psychoanalýza a - Nyx

Exploatují tím stereotyp navrstvený na archetypu čarodějky Kirké, která svou femininní vládou
nad kouzelnou hůlkou (falem) proměnila Odysseovy druhy ve vepře. Svůdnost Kirké dnes
popkultura, ve své honbě za nevinností a zneviněním sebe sama, však vizuálně spojuje
především s ženou-dítětem, s archetypem Panny, řeckou Koré.
Koré byla dcerou Dia, který ji zasvětil bohu podsvětí Hádovi; jako jeho manželka pak
přijala jméno Persefoné. Panna se na jedné straně vzpíná k archetypu Božského dítěte, je jeho
femininním protějškem, na druhé straně se opírá o archetyp Matky jako její potencialita. Panna
má z infantility hravost a veselost, dokáže projektovat nevinnost a čistotu. Je však už eroticky
přitažlivá jako Persefoné a my zde máme klíč k soudobému kultu superštíhlého,
modelkovského, lolitího infantilního ženství. Jenže Persefoné je také mytickou vládkyní podsvětí
a smrti, a smrt se hlásí o slovo ve vystouplých anorektických kostech tohoto pop ideálu. Tuk je
Život, Prasíla, Příroda, Matka (Věstonická Venuše), ženská dospělost a tomu všemu se
anorektička (a naše kultura) brání. Panna je také archetyp Dcery a jako taková je účastnicí
incestního dramatu s otcem. Panna-Lolita je tak i archetypem erotickým, pedofilním. Reklama a
popkultura potřebuje Pannu exploatovat, aby (incestně) vzrušila muže a kompenzovala dívce
bolestivý souboj se svým ženstvím, které je ve své mateřské podobě s rostoucí artificialitou
kultury stále více nepatřičnější a odmítanější.
Obrazy exploatující Matku či Pannu jsme od sebe kdysi hravě odlišili podle ňader. Twiggy
neměla bujná ňadra, protože byla Panna. Ňadro je totiž tuk, a jak víme – tuk je Matka. Ale i tady
si našli vládci obrazů skulinku: anorektička s přimontovanými prsními implantáty, to je ideál
dneška, mutant stvořený podle virtuální hrdinky počítačové hry Larry Croft...
Jak bolestný je zápas reálné ženy s femininní mytologií zflikovanou z archetypů a
regulovanou marketingovou mašinerií, ukazuje například psychologická základna nemocí
anorexie a bulimie, při nichž se žena podle všeho zmítá mezi touhou zůstat dítětem-Pannou
(Koré), touhou nezískat mateřský tuk Velké Matky („Věstonické Venuše“) a touhou být svůdnou
Kirké.
Mýtus je úžasný v tom, že je manipulací a dopingem zároveň. Deformuje i formuje, zastírá
i vyučuje. Stereotypem překroucená žena neprodává mužům vrtačky či pěnu na holení. Tato
odcizená zrůda rozesílá své stereotypické ženství z devadesáti procent ženské cílové skupině.
Totalita imagologického mýtu tkví v tom, že z nás dělá to, co jsme či co bychom chtěli být.
Existují jistá univerzální nesplnitelná přání infantilní mysli (aby nebyl rozdíl mezi „já“ a „mým
obrazem”, abych zůstala čistá i svůdná...), funkční reklama je ta, která se tváří, že nám tato
nesplnitelná přání splňuje. Mýtus nás znásilňuje vždy přesně tím způsobem, po němž toužíme.
AFRODITINA PĚNA A RŮŽE-VAGÍNA
Tím jsme se plynule propracovali od stereotypů k archetypům. Mýtus, který tkví v našem
nevědomí, je samozřejmě ještě mnohem silnější a neodmítnutelnější než mýtus barthesovský.
Reklama a populární kultura naše nevědomí tvrdě exploatují. Těžko říct, zda je na tom něco
zajímavého, důležitého či dokonce manipulativního, ale možná není od věci to vědět. Možná Lo
náš svět činí poněkud samozřejmějším, než si zaslouží...
O tom, jak reklama exploatuje naše nevědomí skrze jungovské archetypy, si snad ani
nemusíme vykládat. Úvaha, že třeba pěna sprchových gelů, která nám vrací krásu, asi tak
trochu souvisí s mořskou pěnou, z níž se zrodila bohyně krásy a lásky Afrodita, je dobrým
vykročením. Když drží muž v reklamě mužského parfému Rococo v ruce šperk v podobě růže,
drží v ruce také archetypální symbol. Růže mytologicky reprezentuje ženský prvek, v sexuálním
smyslu díky tvarové styčnosti vagínu. Tuto funkci plnila i na rosekruciánském symbolu růže a
kříže, který tak byl vlastně analogií taoistické monády, východního symbolu jin-jang. Od
vaginální styčnosti růže se pak odvíjí i symbolika lásky či vášně. Ta je ukotvena i v mystické
tradici – růže byla (spolu s holubicí) zasvěcena démonu erotiky Anaelovi, „sluhovi Venuše“
(původní symboliku holubice přebila kultura Picassovou holubicí míru, ale holoubci na
některých hrobech o původní symbolice lásky a partnerství dosud svědčí). Rudá růže má díky
svému archetypálnímu základu i další kulturní konotace, ale v reklamě Rococo pomáhá
komodifikovat evidentně erotismus, energii maskulinní svůdnosti, která má femininní růži v
hrsti.
Lidé dávných časů potkávali obsahy svého nevědomí kolem sebe, v příšeří svých domů, v
temnotě roklí a jeskyň, v místech pomazaných krví a spermatem divokých orgií, potkávali je
jako ďábly, démony, strigy, anděly, bohyně či bludičky. Neměli totiž televizi a billboardy. Tím se
od nás opravdu lišili.
PROČ LÉČIT BOLEST HLAVY OŘECHY A LÍZAT KAROSERII FORDU
[27]