psychoanalýza a - Nyx

7] Proč se ženy nedívají na gay porno
Sigmund Freud uměl nenávidět své nepřátele. Bojoval proti nim s divokostí a sveřepostí. Učinil
ze své ordinace chrám nové víry a hnal z ní bičem všechny kupčíky a nevěrníky. Jedním z jeho
zavržených žáků byl Alfred Adler. Zemřel roku 1937 na výletě v Aberdeenu. Rok před svou
vlastní smrtí komentuje Adlerův skon maskulinně nesmiřitelný Freud v dopise Arnoldu Zweigovi
takto: „Nechápu váš zármutek nad Adlerem. Pro židovského hocha z vídeňského předměstí je
smrt v Aberdeenu už sama o sobě neslýchanou kariérou.“
Z citované Freudovy věty čiší ohromná síla aliance humoru a neústupnosti proroků.
Taková pevnost kombinovaná s nadhledem se dnes už nepěstuje. Lidé jsou dnes příliš
rozechvělí, než aby takový životní styl unesli. Navíc je to přístup bytostně patriarchální, který
všichni pod reflektory nového civilizačního paradigmatu odsuzujeme, byť ve skutečnosti po této
otcovské tvrdosti jako společnost toužíme. A toužíme po ní tím více, čím méně je reálných
otcův našich rodinách – proto se česká politika 90. let zaklela do dvou postav, které tuto naši
kompenzační potřebu ukojily: Václava Klause a Miloše Zemana. Frustraci, kterou nevědomě
vyvolal nástup sterilních „postpatriarchálních“ postav typu Grosse, Sobotky či Topolánka
(nezaměňujme buranství s patriarchálností), jsme ještě plně nedocenili a nepochopili. Díky
tomu také jen sotva můžeme do hloubky pochopit nástup fenoménu Paroubek.
NAŠE TŘI OTÁZKY
Přestože můj život provází jakási nostalgie po odumřelém patriarchátu a k postavám
evokujícím jeho kontury mám vztah mírně sentimentální, ať už jde o zuřivého kněze
psychoanalýzy nebo jezevce z Vysočiny, byl bych nerad, kdyby můj nikoli první rétorický útok
na feminismus byl vnímán jako projev patriarchální nesmiřitelnosti. Mám mnoho svých adlerů,
ale feminismus mezi ně nepatří. Na rozdíl od mnoha jiných myšlenkových směrů nemám proti
feminismu nic osobního. Mé namáčení copu této ideologie do inkoustu nechť je vnímáno jako
symptom mého dlouhodobého zájmu o ženské pohlaví a jako druh erotického flirtu. V této
seduktivní strategii (zcela neúspěšné, pochopitelně) budu dnes mimoděk pokračovat. Neboť
mne nepřestává fascinovat, jak málo toho víme o ženské psychice. A jak jsme vlastně
nekompetentní v diskusi s feminismem, který patří k nejpodstatnějším myšlenkovým směrům
našich časů.
Člověk si klade vždy jen takové otázky, na něž zná odpovědi. To je věčný zákon světa.
Otázky nezodpověditelné ho buď ani nenapadnou, nebo ho raději nenapadnou. Ty druhé jsou ty
podstatné. Ty druhé nás dříve či později dostihnou. Na ty druhé si neumíme odpovídat jinak
než lží a sebeklamem. I mne tři takové otázky již dlouho pronásledují a dlouho se mi nechtělo
na ně hledat odpověď. Jenže na nesmiřitelné cestě, kterou vytyčili kdysi patriarchální
dobyvatelé, je třeba čas od času vzít falickou mačetu a tnout do živého. Kteréže tři otázky mne
to pronásledují Kteréže považuji za zcela zásadní pro pochopení pozice člověka ve světě a
Vesmíru Snad někoho zklamu, ale nebudou to ani otázky typu „Kdo jsme, odkud jdeme a kam
míříme“, jimiž se bavili kdysi řečtí homosexuálové na svých gay party, a nebudou to ani úvahy
o Bohu a smrti. Neboť to jsou vše jen masky, pod nimiž se skrývá to podstatné. Ony tři
kardinální otázky totiž zní:
1)Proč se mužům líbí více blondýny
2)Jak to, že na obálkách mužských i ženských časopisů jsou ženy
3)Proč se ženy nedívají na gay porno
Jistě pochopíte, že při hledání odpovědí na tyto otázky se musím s feminismem utkat chtě
nechtě.
JSOU BLONDÝNY SEXY, NEBO TUPÉ
Tajemství blondýny je vskutku velkolepé. Kolektivní vědomí vydává o blondýně dvě zprávy: je
předmětem zesměšnění v žánru vtipu a je považována za sexuálně přitažlivou. Všichni cítíme,
že ty dvě věci spolu nějak souvisí. Mediologové Jan Jirák a Barbara Kőpplová o tom ve své
učebnici Média a společnost napsali:
„Stereotyp přihlouplé blondýny může sloužit jako výmluvný příklad konstrukce, kterou
média běžně šíří, a tím podporují. Mezi barvou vlasů a inteligencí není žádný prokazatelný
vztah. Současně jsou plavovlásky považovány v českém, stejně jako britském, italském či
severoamerickém prostředí za atraktivní (možná proto, že se vyskytují vzácněji než brunety).
Přitom jsou blondýny terčem anekdot postavených na pointě ilustrující jejich intelektuální
ochablost a podivnou logiku jednání. Ve filmových a televizních příbězích vystupují v roli
[35]