psychoanalýza a - Nyx

yla výsledkem opony mytologie. Je tomu dnes jinak Vždyť mýtus kolem nás rozbujel a
zmnožil se mírou historicky nevídanou. Opravdu tato opona nezakrývá nikoho konkrétního
Žádnou reálnou historickou sílu Anebo je ta síla tak mocná, že nám již schází imaginace a
odvaha ji pojmenovat
ŘEČ DŘEVORUBCE
Dnes raději věříme, že mýtus je formou, již nabude jazyk při každém svém uvadnutí, bez
ohledu na zahradníka. Depolitizovaný charakter mýtu vnímají lidé jako Štefan Švec (možná
legitimně) jakožto historicky nepodmíněný. Co když je to však jen proto, že jsme již v zajetí
marketingové imagologie zapomněli, že krom řeči depolitizované existuje opravdová řeč
politická Barthes o takové řeči říká: Když dřevorubec pojmenovává strom, který kácí, ať je
forma jeho řeči jakákoli, nemluví ve skutečnosti o stromu, ale o svém aktu, o tvorbě, jíž se
strom (příroda) stává součástí – to je politická řeč. Zpřítomňuje přírodu jen do té míry, v jaké ji
bude člověk transformovat. Strom v takové řeči není obrazem, ale smyslem činu. Když však
člověk dřevorubcem není, už se řeč nestává nástrojem jeho vztahu ke stromu, ale strom se
stává nástrojem jeho řeči. Strom už není smyslem aktu, ale obrazem k dispozici jakémukoli
záměru (image-á-disposition). Tehdy se na reálnou řeč dřevorubce nároubovává metařeč, ve
které se již nezachází s věcmi, ale se jmény. Tento druhý jazyk, metajazyk, je prostorem, kde
se mýtus instaluje. Prostorem, kde se Historie stává Přírodou a Přirozeností.
Všichni velcí romanopisci se snažili zachytit ten moment, kdy se řeč mění v metařeč,
snažili se učinit tématem tento přechod. Josef Švejk kupříkladu neustále taví metajazyk
zachvácený mýtem ve svých vysokoteplotních ústech a snaží se ho proměnit zpět na řeč.
Hašek brutálně transformuje apokalypsu na sled komických historek a rozprav, natolik
brutálně, že mnozí zapochybovali, zda jsou Osudy vůbec protiválečnou knihou, zda válku spíše
nepoetizují. Hašek však jen zachází s realitou politicky, snaží se ji vyrvat mýtu a navrátit jí do
úst plebejskému tvůrci. Je to zacházení drsné jako kácení stromu, ale poctivé. Hašek nemusí
válku kritizovat a demaskovat, neboť již svou řečí dává tvrdý úder metařeči všech, kdo tuto
válku vedli a vedou. Švejk ve válce je, a přece ji nevede – neustále si vede svou, neboli mele
jako blbec. Není větší možné vzpoury moderního literárního hrdiny než nasadit do boje s
yperitem metařeči svou řeč.
REVOLUČNÍ ŘEČ
Metajazyk není nutným a nevyhnutelným osudem politického člověka v postindustriální
společnosti, jak bychom možná rádi věřili. Ten focus groupy prohnaný a prověřený jazyk, který
se dle Jana Kellera vyjevuje jako „stylová promiskuita, v níž se úvahy politické smíchávají s
apelem na intimní problémy“, není žádným nutným vývojovým stádiem kódu vyplývajícím z
kolektivní zkušenosti západního světa. Existuje stále ještě řeč nemytická, řeč tvůrce, a člověk jí
mluví vždy, když mluví, aby transformoval realitu, a ne aby ji uzavřel do obrazu. Všude, kde
člověk spojuje svou řeč s tvorbou věcí, je metařeč navrácena do stavu řeči dřevorubce a mýtus
je v takové řeči nadále nemožný. V politické sféře je řeč tvůrce řečí revolucionáře. Žádná
mytologie nemůže být řečí skutečně revoluční. Revoluční řeč totiž vytváří svět a touto kreativní
funkcí je cele pohlcena. Revoluční řeč je na začátku i na konci řečí politickou, kdežto mýtus je
na začátku řečí politickou a na konci řečí „přirozenou“. Buržoazie neustále maskuje to, že je
buržoazií, a tím produkuje automaticky mýtus. Revoluce se vystavuje na odiv jako revoluce, a
tím automaticky mýtus ničí, míní Barthes. Revoluce je pro něj pojmenování skutečné levice.
LEVICOVÝ MÝTUS
Samozřejmě, že mýty existují i na levici, upřesňuje. Ale vyskytují se tam přesně v té míře, v
jaké levice přestává být revolucí. Levicový mýtus vzniká ve chvíli, kdy se revoluce transformuje
v „legitimní levici“ , to znamená přistupuje na maskování se, skrývání své podstaty („strana
demokratické levice“), produkování nevinné metařeči („sociální jistoty”) a deformování se na
Přírodu a přirozenost („volba srdcem“). Takové maskování se může být taktické (rétorika KSČ
1945-48), výsledkem zvrhlosti (mýtus stalinistický), anebo důsledkem blairovské
marketingizace. Levicový mýtus však podle Barthese nemá nikdy kvalitu mýtu buržoazního.
Objektů, kterých se levicový mýtus zmocní, je pár, jde o hrstku politických pojmů, kterými se
levice brání armádě mýtů buržoazních. Levicový mýtus nenapadá každodennost, neexistuje
levicový mýtus manželství či divadla. Levicový mýtus vzniká z pohodlnosti, a nikoli z
nezbytnosti jako mýtus buržoazní.
[95]