psychoanalýza a - Nyx

naslouchali, především archetypálním jádrem všech kulturních celebrit „performančního“ typu
– umělců, zpěváků, herců, moderátorů, bavičů apod. Patří sem i vizuální performance modelek
či manekýn.
Kulturní dědice jiného řeckého mytologického hrdiny – Pelopa – rovněž nebude těžké
určit. Otec krásné Hippodamie, král Oinomaos, vyzval každého nápadníka své dcery k závodu
na voze, a když zvítězil, probodl nápadníka oštěpem. Zahubil tak třináct mladíků, Pelops se mu
postavil jako čtrnáctý. Při závodě král zemřel, Pelops si vzal Hippodamii a na paměť svého
vítězství založil tradici olympijských her – jeho dědici jsou tedy zjevně všichni kulturní „hrdinové
agonu“, celebrity ze světa sportu a kolektivních her.
Faethón je zase archetypálním „rebelem bez příčiny“, hrdinou experimentální závrati.
Jako syn boha Hélia trpěl tím, že mu kamarádi jeho božský původ nevěří. Přemluvil tedy otce,
aby mu dovolil řídit sluneční vůz na obloze. Splašení koně však začali zapalovat oblohu i Zemi,
a tak vládce bohů Zeus musel srazit Faethóna z oblohy bleskem. Ranní rosa jsou prý slzy boha
Hélia nad svým ztraceným synem. Kulturní formy faethónského typu hrdiny nalezneme ve
všech extrémních životních stylech „in the edge“ – ať už jde o extrémní sporty (rafting),
konfrontaci s extrémní rychlostí (motorky, auta), nebezpečím (horolezectví), divokými zvířaty
(žraloci, býci koridy), závratí (paragliding, bungee jumping, surfing) či nekontrolovanou
transcendenci drogové zkušenosti. Experimentální dostávání se na hranu lidských možností,
konfrontace s extrémem a smrtí, vyplavování adrenalinu i zaplavování toxickými látkami – to
jsou také výrobní postupy hrdinů obsahů popkultury i celebrit specifického typu. Faethónskou
ztrátu míry, zvláště v její narkotické formě, si přibírají do svého rejstříku zvláště celebrity
orfeovského principu, které cítí, že tím, čím se prezentují (často jde jen o tvář a vizuální
podobu), nenaplňují archetypální koeficient, neboť Orfeus byl přece jen hrdinou výsostně
kreativním a talentovaným.
Verze archetypu Hrdiny, kterou reprezentuje Odysseus, se inkarnuje spíše do umělých
„virtuálních“ kulturních postav, neboť barvitost a dobrodružnost Odysseova putování může ve
skutečnosti realizovat málokdo (až na rozverné milionáře pokoušející se oblétat zeměkouli v
horkovzdušných balonech). Ostatně svět rozbagrovaný turistickými dálnicemi už dávno není k
takovému typu hrdinských dobrodružství vybaven. Odysseus patřil k řeckým hrdinům
obléhajícím deset let Tróju, byl to dokonce on, kdo vymyslel lest s dřevěným „trojským koněm“
(tato historie je popsána v Homérově Iliadě), nicméně Odysseus je především hrdinou cesty a
putování, které Homér popsal v Odysseji při líčení obtížného návratu Odysseovy družiny domů.
Postupná konfrontace s obrem Kyklopem Polyfémem, čarodějkou Kirké, svádějícími Sirénami či
obludou Skyllou je samozřejmě symbolem duchovní cesty člověka, cesty plné zkoušek vedoucí
„domů“, k prapůvodní rovnováze. Nicméně odysseovskou verzi archetypu Hrdiny můžeme v
kulturní rovině pojmenovat prostě jako „dobrodruh“ a rozeznáme ji především v žánrech
„dobrodružné“ literatury a filmu (Verneovy romány Pět neděl v baloně, Cesta kolem světa za
80 dní aj.). Velmi podobný význam a dědice jako Odysseus má putování Iásona a dalších hrdinů
za zlatým rounem do Kolchidy na lodi Argó (Argonauti). Za podobnými fetiši se pravidelně
vydává například Indiana Jones, nekonečná dobrodružství Argonautů tvoří jistě archetypální
páteř osudů posádky lodi Enterprise v seriálu Star Trek.
Souboj s osudovostí, smrtí a svědomím za člověka ve starořeckých mýtech svedli Oidipus
a Sisyfos. Jejich příběhy lze rozvinout do složitého metafyzického výkladu, ostatně příběh toho
druhého inspiroval i existenciální filozofii Alberta Camuse. Pro nás již nejsou tak podstatní,
neboť se jejich složitá dilemata příliš nepřelévají do popkultury a nenapájejí figury celebrit, tvoří
spíše předlohy postav klasické literatury a dramatu (Hamlet, Raskolnikov aj.). Zajímavější již je
z tohoto pohledu Orestes, jehož základní téma pomsty (u něj ovšem i svědomí a vykoupení
hříchu) tvoří konstrukci řady obsahů popkultury – za všechny jmenujme Dumasova hrdinu
hraběte Monte Christa či slavný western Tenkrát na západě. Ale obecně je téma pomsty
nejjednodušší zkratkou, jak legitimně dostat do kulturního obsahu souboj, násilí, konflikt,
drama, akci, tedy základní determinanty pozornosti.
Dodejme jen v této chvíli, že kulturní figura celebrity se výše popsanými archetypálními
verzemi hrdiny zřejmě nevyčerpává. Stát sejí může zřejmě každá postava, která reprezentuje
cosi archetypálního (nejen úzce hrdinského) – „čaroděj“ (věštci, astrologové), „král“ (politici), či
která se konfrontuje s čímsi nevědomým – překonává stud (pornohvězda), propadá agresi
(vrah). A neopomeňme perverzní erotismus – průměrná tenistka Anna Kurnikovová se například
stala celebritou přijetím role „ruské lolity“, tedy pedofilního erotického archetypu. Erotické
archetypy na sebe strhávají nutně i další „vizuální celebrity“ s již naznačeným deficitem
základního „archetypálního koeficientu“. Kvílení Britney Spearsové by bez silonových punčoch,
latexové kombinézy či lakových kozaček sotva někoho vzrušilo.
[73]