psychoanalýza a - Nyx

homosexuály být nemohou. Tato politicky korektní a všeobecně nadšeně akceptovaná idylka
budí velké pochybnosti u hrstky těch, kteří tuší, že to pravé poznání vždy vyvolává spíše odpor
a neklid (nejen v psychoanalytickém smyslu). Zde však musíme konečně pochopit, že poznání
není synonymem vědecké proudy a že psychoanalýza není biologií, ale ryze sémiotickou a
hermeneutickou disciplínou. Přiznejme však, že sám Freud (zřejmě i pod tlakem své
dobyvatelské identifikace a touhy po vědeckém uznání) vnitřní konflikt psychoanalýzy
(kauzalismus versus hermeneutika, hledání příčin versus hledání smyslu) nikdy plně
nepojmenoval a nedořešil. Zanechal nám tak bytostně rozporné dědictví, avšak připomeňme
znovu Herberta Marcuseho: vícerozměrnost je koneckonců rozpornost, rozpornost je
koneckonců podstata. Podstata je jako láva, která vytéká všude tam, kde najdeme tektonický
zlom skutečné rozpornosti. Bezrozporní myslitelé existují, třeba Edmund Husserl nebo Martin
Heidegger. To jsou autoři dokonalých systémů, které však nikoho nezajímají a ovlivnily život
maximálně hrstky profesionálních akademických filozofů, kteří si na nich udělala doktoráty.
Rozporní jsou Ježíš, Freud, Marx, Jung, Hašek, Bělohradský. Ti stále vzrušují, s nimi stále
probíhá erotický flirt, ti změnila náš způsob myšlení, ti jsou stále s námi a nutí nás se s nimi
vyrovnat.
Po těchto digresích, vnucených nejspíše personálním nevědomím, se vraťme k Hrdinovi.
Je jasné, že Hrdinovi společníci nejsou jen animy. Han Solo v Hvězdných válkách svádí za Luka
Skywalkera souboj s tématem lásky a erotismu, Žvejkal je pochopitelně přerostlým psem –
domácím mazlíčkem, ti dva roboti jsou oživlé dětské hračky, byť u jednoho z nich nacházíme
rysy archetypu Kejklíře, nejtajemnějšího archetypu pojmenovaného Jungem, ovšem strojovitost
tohoto hrdiny mu brání rozvinout plně potenciál, který v archetypu Kejklíře dříme – vždyť Jung v
Kejklíři viděl Jehovu i Satana současně. Aragorn umožňuje Frodo Pytlíkova prožívat mužskou
dospělost, Boromir reprezentuje jeho pochybnosti a strach, tak jako onen ze Sedmi statečných
v černých rukavicích. Jistěže i v Sedmi statečných je jen jeden hrdina o sedmi tónech. Jediným
a původním hrdinou je samozřejmě ten nejmladší z nich. Klíč k narativní dominanci, ba
autorství nejmladšího z pistolníků nám naštěstí tvůrci poskytli, když jedna z filmových postav k
němu pronese zřetelně: ty jsi vyrostl na stejné vesnici, ty jsi jedním z nich. V tu chvíli je jasné,
že celý příběh si vyfantazíroval infantilní hrdina žijící v takové Calverou okupované vesnici,
který sám sebe dosadil jako pistolníka-začátečníka a obklopil se svými vnitřními projekcemi
opravdového mužství. Podobný uchvacující princip nám rozkryla například autoři již
připomenutého filmu Dvanáct opic. Na jeho konci je jasné, že celý příběh vznikl jako fantazie v
mysli malého chlapce, která měla vysvětlit, obhájit a vyřešit trauma, které zažil na letišti, kde
byl před jeho zraky zastřelen člověk. Někteří tvůrci populární kultury tohoto infantilní autora
svých děl nepřiznají, ale v těch nejšpičkovějších výkonech této kultury, kde pop přechází v
umění (přechází tam vždy, když analyzuje sám sebe či se sebou samotným zápolí), toto Dítěautor
naštěstí probleskuje.
VYRVANÁ JÁTRA A KIBUC
Tři poslední epické znaky Hrdiny jsou porážka, smrt a znovuzrození. Krom křesťanských
evangelií nám tento princip krásně ztvárnil britský seriál o Robinu Hoodovi, kde se hrdina vrací
po své smrti s kápí na hlavě. Princip také dobře reprezentuje mýtus o Prométheovi, který je pro
naši kulturu nesmírně důležitou verzí archetypu Hrdiny. Postava Prométhea v mnohém
připomíná některé gnostické interpretace Lucifera, padlého anděla, který je zároveň dárcem
poznání. Část prométheovské tematiky v sobě nese i Mefistofeles. V tarotu podléhá
Prométheus symptomaticky kartě (a archetypu) „čaroděje“. Prométheus byl potomkem Titánů
a konstruktérem prvního člověka – stvořil hliněnou sochu, do níž Pallas Athéna vdechla život.
Tento otec lidského rodu mu předal mnoho poznání, ale nejvyššímu bohu Diovi se přesto vývoj
lidského rodu nelíbila odňal mu oheň. Prométheus však pro lidi tajně ukradl žhavé uhlíky z
ohniště Diova paláce na Olympu. Trest určený Prométheovi je všeobecně známý: byl přikován
ke skále a orel mu každý den vyrval z těla játra – spolu s ukřižováním Ježíše asi nejsadoanálnější
obraz porážky Hrdiny. Prométheus je symbolem věčného lidského konfliktu s
transcendencí (není náhodou, že v hermetickém léčitelství játra symbolizují religio). Kvůli
tomuto konfliktu byli Adam a Eva vyhnáni z ráje, kvůli němu starořecká filozofie i teologie
vymyslely termín „dědičný hřích“, kvůli němu se ve východních náboženstvích snaží vytrhnout
z cyklu přerozování do hmotných těl, který je de facto trestem za hříchy (odčiněním,
vyrovnáváním karmy). Tento konflikt inspiroval i Freuda – dával ho do souvislosti se svou
koncepcí vzniku kultury z pocitu viny za zabití „prvotního otce“, čímž se pokoušel vyrovnat s
Jungovými archetypy a trochu nešikovně díky tomu přijal jungovskou pozici, která se z lůna
freudismu nutně jeví jako „lamarkismus“, jak víme od Ernesta Jonese. Z pocitu viny za zabití
[70]