psychoanalýza a - Nyx

praotce se podle Freuda rodí nový sociální řád, „kultura“, „bratrství“, „bratrská kmenovost
nahrazující otcovskou tlupu“ („prvotní hordu“), řád dodatečné poslušnosti otci, kterého nahradil
totem a posléze bůh, řád definovaný především „tabu“, která shrnují důvody, jež vedly k zabití
otce (incest, respektive touha po otcových ženách), a zákazem bratrovraždy („etický pokrok”
dávající synům záruku, že nedopadnou jako otec), posléze vraždy jako takové („nezabiješ“). V
jungiánském pohledu lidský konflikt s transcendencí souvisí s poznáním – Adam a Eva snědli
jablko ze stromu Poznání a oheň, který Prométheus pro lidi ukradl, je rovněž archetypálním
symbolem duchovního poznání, je to schopnost tvořit (pálit hlínu, kovat), stávat se touto
tvorbou nezávislým na přírodním řádu, tvořit řád vlastní – kulturu, civilizaci, právě tu jejíž
světelnou tvář nosí Héraklés. Z přírody vytrhující rituály jsou dodnes páteří naší kultury, byť je
považujeme většinou již za samozřejmosti – vždyť vzpomeňme s Claudem Lévi-Straussem třeba
„samozřejmost“ vaření.
Lévi-Strauss pojmenoval mechanismus „vaření” (netýká se jen jídla, ale všeho
přírodního), jehož podstatu u přírodních národů vypozoroval. I naše vaření a pečení, dávno již
považované za samozřejmost, je totiž dědictvím pradávného rituálu apropriace světa.
Poznamenání ohněm či nakrájení nožem samozřejmě není žádnou nutnou (či zdravotní)
podmínkou pro přijímání potravy, ani toto přijímání nijak zvlášť neulehčuje, naopak velmi
ztěžuje cestu k tomuto přijímání (na což brzy přijde každý svobodný, logicky uvažující západní
muž). Jde o rituál, jehož smysl je vytrhnout věc z kontextu přírody a přivlastnit si ji, převést ji do
řádu kultury. Lidská kultura vzniká s vynálezem ohně a od té chvíle člověk rekontextualizuje =
zmocňuje se přírody, ponejprv tedy „rituálem spálení“. O tom vypráví Prométheův oheň.
Není vůbec náhoda, že je to právě Héraklés, miláček bohů, který Prométhea v dávném
vyprávění nakonec osvobodí a umožní zaměnit kletbu přikování ke skále za pouhé nošení
prstenu s kouskem skály. Prométheus je symbolem vzpurného, revoltujícího člověčenství, které
je přitom jádrem lidské kreativity. Do kulturních mytologií se Prométheus inkarnoval jako
nositel světla (připomeňme, že překlad jména Lucifer znamená Světlonoš) – osvícenec. Je to
vědec, celebrita typu Edisona či Einsteina, ale je to také revolucionář, Lenin (sověty plus
elektrifikace rovná se komunismus) a paradoxně i Rockefeller. V gnosi se ostatně luciferská
podstata člověka tajemně snoubí s jeho podstatou vykupitelskou. I proto jsou Leninova i
Rockefellerova kreace verzí stejné exploatace, i proto (v součinnosti s mesianistickou
základnou ideologie moderny) se Che Guevarova tvář tak nápadně přibližuje archetypální
podobě Ježíše či koneckonců i Jana Husa a Jana Nepomuckého (ani jeden z nich touto
„archetypální tváří“ podle všeho nedisponoval).
Prométheus je tajemný stín Hérakla, oba jsou póly jediné skutečnosti. Prométheus nám
říká, že každá lidská vzpoura proti Bohu dříve či později končí připoutáním ke hmotě, Héraklés
však nalézá bytostně lidské řešení, které můžeme považovat za „archetyp dialektiky“: Héraklés
udělá z prokletí ozdobu. To učinili přeživší Židé z koncentračních táborů, když se nastěhovali do
jen málo odlišných kibuců, obehnaných (kvůli válce s Araby) dokonce tím stejným ostnatým
drátem jako Osvětim. Na takový dialektický přeskok do kibucu stále čekáme i my bloudící po
jedovatých informačních dálnicích globálního světa, stále čekáme, až se totální odcizení
zázračně promění v novou globální komunitu, takový sen sní tisíce internetových blogerů, kteří
však každý den zjišťují, že zatím hrají jen maňáskové divadlo pro vyhladovělé děti z ghetta
kdesi na půdě lágrového baráku.
STARÉ POVĚSTI ŘECKÉ
Archetyp Hrdiny se prolíná všemi mytologiemi, avšak zdaleka největší pozornost mu věnuje
mytologie řecká, čímž poněkud přiznává svou infantilní povahu, kterou jsme jako Evropa zdědili
a kterou Amerika přivedla k obludné verzi kolektivní neurózy. Je zajímavé nahlédnout na konci
našeho úvodu do tématu Hrdiny soustředěněji do pokladnice řeckého hrdiny, neboť lze tušit, že
typy tohoto hrdiny tvoří předobrazy dnešních celebrit i náplně obsahů populární kultury.
Verze archetypu Hrdiny jsme dosud ilustrovali Héraklem, otcem všech hrdinů, a jeho
stínem, revoltujícím Prométheem. Nástupcem Hérakla v řeckých mýtech byl především
Perseus. To, co u Hérakla zjevně slouží univerzální definici lidského údělu, u jeho nástupce
Persea mírně poklesává do větší světskosti (Perseus se stává pouze králem, nikoli bohem), ale
v zásadě jde Perseus v Héraklových stopách, je symbolem adepta jdoucího za archetypem. Z
této touhy se osvědčit (osvědčení je v latině též etymologickým základem slova rytíř) se
rozhodne utnout hlavu Medúze, což byla jedna z oblud – takzvaných „Gorgon“. Symptomatické
je, že Medúze vyrůstali místo vlasů hadi – Perseus tedy také bojuje s reptilní prasílou, s
animalitou, s nevědomím. Když Perseus za pomoci naleštěného štítu (nesmí jí pohlédnout
přímo do tváře, aby nezkameněl) Medúze setne hlavu, vylétne z jejího těla okřídlený kůň
[71]