psychoanalýza a - Nyx

technologické. Zemědělec tím nemluví o počasí, ale o své práci, pro níž je počasí nástrojem.
Novodobý buržoazní aforismus nemá vést k tvorbě světa, ale k zakrytí světa již hotového, k
začarování způsobů jeho výstavby do mlhy věčnosti. Takové novodobé úsloví je
kontraexplikací, protipólem analýzy. Je noblesním ekvivalentem tautologie. „Dítěti“ se už
neříká: je to prostě tak, ale to samé se mu dá najevo mudroslovím, jež dal „zdravý rozum“
nebo vyplavil vodopád popu, recyklovaný marketingem: čas jsou peníze, život není peříčko, kdo
maže, ten jede, peníze leží na ulici, neexistují špinavé peníze, all you need is love, čas letí jako
bláznivý, nejhorší je srážka s blbcem, i muži mají své dny, stěrače stírají, bóbika... Každý
marketingový tvůrce dnes slaví vítězství, když zjistí, že jím vykonstruované úsloví se stalo
„hláškou“, že nakazilo parole. Neboť dobře ví, že ve chvíli, kdy dobyl řeč, dobyl vše. V té chvíli
učinil z řeči mytologickou říši, a v té chvíli je také Síla, kterou hájí, za niž bojuje, jíž obětuje svůj
talent a kreativitu, definitivně obhájená, zabezpečená a nesvrhnutelná. Neboť
nepojmenovatelná.
DESET NEJVĚTŠÍCH POLISTOPADOVÝCH CANCŮ
Žít Roland Barthes v dnešním „Česku“ (ano, ta země nemá ani jméno, které by šlo nedat do
uvozovek), musel by se radovat. Tolik studijního materiálu pro analýzu mýtu a jeho podstaty by
jinde jen tak nenašel. Kvantita zde bohužel nahrazuje kvalitu, neboť ty naše polistopadové
mýty jsou prapodivně načichlé kadidlem feldkuráta Katze. Postkomunistický osud nám dal žít
epochu z nejtruchlivějších – epochu restaurace. Zatímco okolní svět alespoň zažívá příběh s
figurami kusu zvaného globalizace, ať jsou sebeodpudivější jako Le Pen či Haider, my bohužel v
této nekastné zemi musíme být svědky zatuchlých tyátrů s figurínami vytaženými odkudsi z
c.k. depozitářů. Kostlivci vstávají z mělkých hrobů. Vracíme majetky šlechtě. Strháváme
pomníky antifašistů a znovu vztyčujeme sochy nejreakčnějších Habsburků dějin. Televizní
moderátoři se zajíkají rozkoší, když mohou oslovit kdejakého dyslektika „pane hrabě“, ačkoli si
kdysi lid téhle země, když si zakládal republiku, užívání těchto titulů zakázal. Jiný šaušpíler si v
televizní inscenaci oblékne prvorepublikový oblek a před natáčením do kamery sdělí, že když
lidé nosili takovéhle obleky, museli se podle toho také chovat – kdeže ty krásné časy jsou (v
inscenaci hrál druhorepublikánského českého fašistu a antisemitu...). Jiný více méně zasloužilý
umělec si na obrazovce posteskne, že bohužel zanikla třídní společnost, a tak už lidé nevědí, co
je krásné. Jako doprovod těchto víceméně monarchistických keců se rozjela fabrikace obrazu
poválečné republiky jako říše temna a zla. Tato zvláštní kombinace restaurační a
„posthistorické“ antikomunistické rétoriky dala vzniknout armádě polistopadových mýtů. V
jejich pomyslnné hitparádě by jistě bodovala ponejvíce tato desítka omílaných canců:
1) Komunismus je stejný jako nacismus.
2) Největší ranou po komunismu je „morální krize“.
3) Dnešní mladí už budou jiní, musí se vyměnit dvě, tři generace, abychom byli zase
„normální“ společností.
4) Západ (Amerika) ekonomicky a mravně zvítězil ve studené válce.
5) V listopadu zvítězila demokracie nad komunismem.
6) Češi jsou strašně závistivý národ.
7) Byli jsme příliš sametoví („měli jsme je zakázat hned tenkrát“).
8) Naštěstí jsme v NATO – záruka, že už se to „neotočí“.
9) Demokraté se musí spojit v zápasu s extrémisty (komunisty).
10)Ztratili jsme padesát let, teď tu ztrátu pracně doháníme.
V tomto desateru, které je třeba dnes vyznávat, aby byl člověk spasen a placen, je zajisté
nejpozoruhodnější mytologickou rétorickou figurou záměna demokracie a kapitalismu, ona je
jádrem celého systému zaříkávání. Demokracie samozřejmě není systém (natož snad nastolený
Občanským fórem), ale princip, který je v každém systému více nebo méně přítomný (ostatně
ani tento princip jistě není žádnou posvátnou krávou, jen historicky podmíněným kulturním
produktem). Byl přítomný i v reálném socialismu, v podobě značné relativizace hierarchičnosti
na pracovišti, kde se každý mohl k chodu podniku a jeho vedení vyjadřovat poměrně velmi
svobodně, tím svobodněji, čím níže se na hierarchickém žebříčku nacházel. Mnozí dělníci si
dodnes na náhlý přechod do systému „drž hubu, nebo letíš“ (do „demokracie“) nezvykli a
vzpomínají na časy, kdy mohli aspoň nadávat. Princip demokracie byl v jisté míře přítomný jistě
i ve feudalismu. V určité míře ho toleruje i kapitalismus, pokud nenarušuje zájmy té síly, jejíž
jméno je zakázáno vyslovovat jako kdysi jméno Boží a nepoužívají se pro jistotu, na rozdíl od
starověku, ani jména opisná. Žijeme v éře, kdy je kapitalismu a jeho neexistujícím vládcům i ta
aktuální míra principu demokracie na obtíž, kdy zpomaluje ekonomický růst a brání všelijakým
„zefektivněním“ a „konkurenceschopnostem“. V éře, kdy jsou spouštěny nástroje (samozřejmě
[98]