psychoanalýza a - Nyx

ikonám mediálního světa, nabízí zformulovanou a systematizovanou řadu univerzálních mýtů,
které je užitečné si převyprávět jako sexuální perverze. Zvláště dnes při rozmachu internetové
pornografie, jejíž charakter, četnost, navštěvovanost a struktura této navštěvovanosti naložily
nemilosrdně s chlácholivými představami o různých „půl procentech rozených deviantů“, byť
veřejný diskurz tuto skutečnost jaksi nevidí a nechce vidět. Ta část Freudova učení, která byla
považována za nejzastaralejší (což byla jen nová maska přesvědčení o její neslušnosti), se tak
ve skutečnosti jeví jako dosud nejvíce nedoceněná. A její velká chvíle, kterou přivolá dříve či
později tlak internetové ikonicity, teprve přichází. Celá tato oblast je trestuhodně
nepojmenovaná a čeká na sémiotika, který jednoho dne u internetu odhalí znakovou strukturní
síť, která organizuje sémioprostor pornografie a zřejmě nejen pornografie. Zejména fetišismus
se zdá být nepřiznaným sémiotickým rezervoárem populární kultury. Důsledné studium
fetišistické pornografie (latex, kůže, lak, boty, elastičnost...) a následná komparace s ikonicitou
zvláště popmusic dosud čekají na sémiotika neochromeného přílišným odporem; základním
průvodcem mu jistě bude klip Toxic zpěvačky Britney Spearsové, vizuální to manifest naší
perverzní éry.
NENÁVIST K PODAVATELI
Ale Freud se může hodit i na méně očekávatelných místech mediální krajiny, než jsou klipy se
silonovými catsuity. Existuje dle mého soudu jeden málo prozkoumaný fenomén ve vztahu
mezi podavatelem mediálního sdělení (především tzv. celebritou či pop-idolem) a publikem.
Jedním z předmětů studia mediálních profesionálů je již nějaký čas fenomén hostility čili
nenávisti k publiku. Ve vztahu redaktorů ženských magazínů ke svým čtenářkám ho indikovala
například Marjorie Fergusonová v práci Forever Feminine: Women's Magazines and the Cult of
Feminity. Novináři velice často považují své čtenáře za tupce a povrchní primitivy, jimž je nutno
servírovat jen snadno stravitelnou, pokud možno předžvýkanou stravu. Langenbucher a Mahl
ve svém výzkumu z roku 1974 zjistili, že novináři považují publikum za neškodné, beznázorové,
chtivé senzací, podprůměrně inteligentní a nezajímající se o vážná témata. Touto svou
představou si mediální profesionálové omlouvají plytkost a povrchní zábavnost svých výtvorů,
do níž jsou nuceni managementem a která u nich vyvolává poruchy sebehodnocení. Ani na
druhé straně barikády, ve vztahu publika k jeho miláčkům na obrazovkách, to však nebude tak
růžové. Jistá lhostejnost publika k posouvání etických hranic českého bulváru při ulamování se
do soukromí našich mediálních ksichtíků jako by indikovala, že studium latentní nenávisti
publika k podavateli, přesněji k objektu fanouškovského zájmu, je tématem neprávem dosud
neuchopeným etnografy publika.
Klíčem k pochopení kolektivního i personálního psychického mechanismu skryté nenávisti
k idolu je latentní nenávist k objektu identifikace při infantilním vývoji, konkrétně kořenící v
ambivalenci citů k rodičovským postavám – Freud ji v Totemu a tabu výmluvně popsal i na
vztahu lidu a vůdce. Ne náhodou považoval lid ve starých teokraciích za samozřejmou
povinnost vůdce nechat se rituálně zabít, pokud selže ve svém úkolu udržovat řád vesmíru a
zpozdí se kupříkladu každoroční záplavy. V těchto přirozených magiokraciích byla zástupnost
vůdce (idolu) a otce zcela samozřejmá. V jisté chvíli svého vývoje každý z nás řešíme svou
nenávist vůči rodičům tím, že se s nimi identifikujeme. Nenávist se tak promění v nenávist
latentní, ta však může vyhřeznout na povrch v jistých neurotických chvílích („zpoždění záplav“)
či si najít vhodný zástupný objekt. Takovým se v jisté chvíli stala například druhá manželka
zbožnělého Václava Havla. Soustředila na sebe stín havlovského heroického mýtu. Podobně
kdysi vykoupila svatost Johna Lennona Yoko Ono. Není identifikace bez nenávisti. V každé
fanouškovské adoraci je nenávist skrytě přítomna a měli bychom se naučit ji vyhledávat,
nacházet podzemní říčky, kterými se nenápadně vzdaluje od idolu, aby vytryskla na povrch o
kus dál, zdánlivě nemířící na idol samotný.
SEPARAČNÍ ÚZKOST
Z nikoli Freudova, ale freudiánského dědictví si lze zajisté vzít při souboji s médii na pomoc
především kleiniánský koncept separační úzkosti, který před nás staví úkol se zamyslet, jak
populární kultura a reklama exploatují naši nejrannější infantilitu, či jak nás jako civilizaci svou
technologickou i obsahovou nabídkou zatlačují do stále nižších infantilních pozic.
Freud si vysloužil určitou kritiku od svých žáků mimo jiné za to, že nedocenil roli
nejranějšího dětství při formování osobnosti, s čímž úzce souvisí nedocenění postavy matky v
infantilním vývoji. Melanie Kleinová proto zavedla do psychoanalýzy proslavenou dvojici pojmů
„bazální jistota“ a „bazální nejistota”. Podle Kleinové zejména chování matky v prvních dnech a
[42]