psychoanalýza a - Nyx

ozhořčení z nepořádků - těm se říkávalo proroci.
Třetí přínos Hebrejců evropské kultuře, jež ho naklonovala se starořeckými sněmy, bylo
zaznamenávání chyb u hlavních hrdinů vyprávění, zejména u vůdců. Archetyp je bezchybný,
ale Mojžíš koktal, Abraham se opíjel, Jákob se zmocnil dědictví podvodem, i moudrý Šalamoun
se nemoudře bouřil proti Bohu ostatně už tím, že byl králem, a jediným králem Hebrejců směl
být Nevyslovitelný. Tito všichni se stali proslulými, zaznamenáníhodnými, protože jejich
rozporuplný život byl velkolepým prospěchem slávě Boží a Božímu plánu. Oni sami překypovali
až směšnými detaily, ale jejich směr byl důležitý.
Archetypální hrdina proti tomu nemá směr, zaznamenáníhodnost tkví přímo v něm. Je
nezpochybnitelná jako Slunce či Země. Hrdina totiž se Sluncem či bohy ruku v ruce vytváří
pevný řetěz vesmíru mýtu. Celebrita Tóry je vždy pochybná, aby stvrdila nezpochybnitelnost
Nejvyššího. Celebrita mýtu je dokonalá, aby reprezentovala čistě a prudce jeden princip světa.
Celebrita Tóry vstupuje do zázraku, celebrita mýtu zázraky vytváří. Prorok je bytostně
rozporný, i proto ho v populární kultuře exploatují jen schizofrenici typu Billy Meiera. Mocné
instituce popkultury jako reklama či Hollywood již dávno daly přednost archetypu. Neboli
řečeno s Herbertem Marcusem: jednorozměrnosti čili bezrozpornosti. Pán prstenů, který ovládl
světovou kinematografii přelomu století, je symbolem tohoto vítězství mýtu nad demokracií.
CO VĚDĚL YODA
Druhým znakem osudu Hrdiny je sestup do podsvětí - tzv. nekyiu. Zdeněk Neubauer prohlédl
tento moment jako klíčový znak euroamerického diskurzu. Do podsvětí sestupoval Gilgameš,
po němž mimochodem pojmenoval UFO-Billy Meier svou dceru, u Ježíše byl sestupem do
podsvětí souboj s ďáblem během půstu na poušti. I učitel Yoda přece vyslal Luka Skywalkera do
temné jeskyně, která byla v tomto případě nikterak zastíraným symbolem nevědomí. Když se
Luke zeptal svého mistra, co Lam potká, ten mu odpověděl: „Nic, než co je v tobě samotném.“
Skywalker tam potkal Dartha Vadera, svůj Stín, svého otce. Vytáhl svůj světelný meč, falus, a
otce zabil. Když mu sundal masku, byla pod ní jeho vlastní tvář, tvář Luka Skywalkera. Stín se
ukázal být kusem jeho samotného, od té chvíle Skywalker tušil, že zabije-li Stín, zabije sebe
samotného. Od zasvěcení v podsvětí-podvědomí Luke tuší, jaké je řešení, ale Hrdina je
zkonstruován proto, aby zasvěcení prožil. Celá symbolická scéna souboje s otcem se proto
opakuje v realitě mýtu ještě dvakrát. Poprvé otec synovi usekne ruku - zástupný symbol
kastrace -, aby v závěrečné epizodě Návrat Jediho, ve chvíli, kdy Skywalker usekne ruku
Vaderovi, znovu pochopil: tato ruka je má ruka (mimochodem, UFO-Billy přišel o ruku v roce
1965 při havárii autobusu). Jedinou cestou, jak porazit Imperátora-Neurózu, je integrovat svůj
Stín. Je veliké nebezpečí, že se tato integrace stane identifikací: to chce po Skywalkerovi
Imperátor. Říká mu: přijmi osud, nastup na otcovo místo. To je infantilní oidipovské řešení
konfliktu s otcem. Jenže na prahu dospělosti je třeba mýtus porazit, nikoli se s ním
identifikovat. Rozdíl mezi integraci a identifikací je rozdíl mezi dospělostí a neurózou. Skywalker
odmítne svého otce zabít a odmítne svým otcem být. Tehdy je Imperátor, který dosud vše ví a
vládne celému Vesmíru, od hozen jako zmačkaná plechovka do odpadkového koše. Darth
Vader vzápětí umírá. Sundává masku oidipovského nepřítele a stává se křehkým člověkem.
Napětí bitvy, která probíhá mez tím v „makrokosmu“ mezi Republikou a Impériem (což je
terminologie pramenící pochopitelně z americké národní mytologie), nám říká: jde o minuty.
Neboli: nezvládne-li syn přijmout svůj Stín-Otce do jeho smrti, je ztracen. Pokud toto drama
není vyřešeno před otcovou smrtí, nastupuje pradávný mechanismus, past, z níž již tolik
lidských duší neuniklo.
Tu past si popišme podrobněji, neboť je jen málo důležitějších věcí, které se člověk ve
svém životě potřebuje dozvědět. Číhá na každého z nás a nejde v ní dokonce jen o smrt našich
rodičů, ale o smrt a emoci jako takovou. Základní rovnice psychoanalýzy, kterou nám její
zakladatelé zanechali jako poklad, zní: každá lidská emoce je ambivalentní. Nemůžeme někoho
milovat bez toho, abychom ho nenáviděli. Čím silnější je pozitivní cit, tím delší vrhá stín, tím
větší je latentní negace. Je to jednoduchá věčná fyzika světa. Svou nenávist můžeme
umenšovat jen tím, že rozředíme homeopaticky i svou lásku. To vědí – lépe řečeno měli by
vědět a tak často nevědí – rodiče nebo Bůh. Jejich zájem na člověku by měl být netečný.
Nejvyšší duchovnost nemůže souviset s emocemi, musí se jich zbavit – alchymisté fázi
duševního vývoje, v níž se duchovnost odštěpuje od emocí, nazývali separatio. Dítě tohle ale
nikdy neví. Ve chvíli, kdy se to dozví, přestává být dítětem. Dítě dokáže svou emoci jen
rozštěpit a negativní, nepřijatelnou složku vytěsnit. Tím vzniká Stín, pro dítě především „temný
rodič“, Darth Vader. Pokud nás zastihne smrt kohokoli, nejen rodiče, při takovém infantilním
[65]