psychoanalýza a - Nyx

splyne s božským, a lidské inženýrské projekty se stanou projekty na udržování a spravování
samotného kosmu. Tohoto Hérakla rozeznáváme jako ikonickou verzi moderní mytologie
pokroku, „člověka pokrokového“, dobývajícího vesmír, tento člověk-Héraklés podle Gorkého
„zní hrdě“, neboť je to hrdina. Proto moderna nezplodila jako svůj systém demokracii, ale
kapitalismus a despotický socialismus, neboť moderna není překonání mýtu, ale regrese k
mýtu. Postmoderna pak není překonáním této regrese, jen úlevným novým pohledem na tento
mýtus. Neboť Héraklés vypomáhající selhávajícímu božskému řádu, beroucí na svá bedra
ochranu a úkoly selhávající přírody, je jádrem i mytologie postmoderny, vize člověka, který se
stává správcem sesouvající se a člověkem ponížené přírody. Tento Héraklés je správcem
„trvale udržitelného života“, ochráncem přírody, „brontosaurem“ – tak jako si Héraklés oblékl
lví kůži, tak si zelení brontosauři“ navlékají dresy přírody („vyhynulých praještěrů“) v zápase s
člověkem. Héraklés nakonec vstoupil na Olymp, stal se bohem. Člověk moderní o tento cíl
nevědomě usiluje, člověk postmoderní osud „boha“, pána nad přírodou, s trpkostí přijímá. Jen
Armáda dvanácti opic zatím ví, že skutečné překonání mýtu začne teprve, až člověk uzná
aspoň své nejbližší evoluční bratry (savce) natolik hodné respektu, že je nebude mučit, nebude
jíst jejich těla a pít jejich krev a nebude jim pumpovat do břicha své krémy proti vráskám, aby u
soudu případně dokázal, že udělal vše pro ochranu spotřebitele.
Vrátíme-li se k souboji s monstry jakožto třetímu definičnímu znaku osudu Hrdiny, je třeba
se ještě zamyslet nad formou monster. Již jsme naznačili cosi o reptilní fyziognomii oblud, která
je začasto klíčová. Ale zajímavější je zamyslet se, koho vlastně v mýtech či fantasy příbězích
potkáváme a můžeme potkat. Zdá se, že je to svět totální fantazie, kde je jakoby možné vše.
Opak je pochopitelně pravdou, o čemž svědčí již adjektivum „totální“. Fantasy svět, svět Pána
prstenů i Hérakla má velmi přísná pravidla. Celý svět lidské imaginace a fantazie má taková
přísná pravidla. Co si vůbec člověk může představit Může to být něco „úplně mimo“, mimo
něho samotného, mimo jeho svět, jazyk, nevědomí, diskurz V psychologii existují vlastně jen
čtyři základní definice myšlení. Jedna z nejvlivnějších definic myšlení zní, že jde o řešení
problémů. Byl to John Dewey, kdo v roce 1910 přišel s myšlenkou, že není myšlení bez
problému. Ač je to definice funkcionalistická, není kupodivu vůbec hloupá. A klade před nás
velikou otázku: může člověk vůbec myslet či vymyslet něco, co není obrazem řešení nějakého -
byť nevědomého - lidského problému O původu draků jsme již hovořili. Co jsou obři pohádek a
mýtů Přece rodiče, každý z nás se přece rodíme jako trpaslíci do světa obrů a naši dětští
partneři, moudré děti, neboli trpaslíci, jsou přece další klíčové postavy mýtů a pohádek. Nebyl
snad Frodo Pytlík takovým infantilním soudruhem - hobitem Lucas využil principu trpaslíka,
když ho zkřížil s archetypem Moudrého starce v postavě učitele Yoda. A ve stejných Hvězdných
válkách se v závěrečné epizodě objevuje zajímavá mutace trpaslíků - jde zjevně o národ
oživlých plyšových medvídků, spojenců to nejvěrnějších. Ostatní obludy jsou v Lucasově mýtu
jen klasické kompiláty lidí a známých zvířat poskládaných na principu mutace.
Neboť mutace je formálním klíčem k monstrům a postavám mýtů, ostatně stejně jako je
formálním klíčem ke všem produktům nevědomí nebo produktům snažícím se nevědomí
oslovit. Freud si při studiu magického myšlení všímal především fetišistického jádra. Psycholog
Heinz Werner doplnil Freuda v jeho popisu primárně-procesuálního myšlení (zhuštění,
přemístění a symbolizace) i Junga s jeho poukazem na akauzalitu magického myšlení
(synchronicita) důrazem na zákonitost tvarové styčnosti: magické myšlení se podle Wernera
zaměřuje na fyziognomii věcí a odhlíží od funkce. Tento důraz na fyziognomii, stejně jako vztah
k obecné fyziognomii, jsou pevně a hluboko zakořeněny v nevědomí, minimálně jako
archetypy. To potvrdily Wernerovy psychologické výzkumy u dětí předškolního věku: některé
věci děti automaticky vnímaly jako „zlé“ a některé jako „dobré“, a to bez ohledu na jejich
funkci či slast, kterou jim teoreticky mohly přinést (například dort). Hodnocení vyvolával
samotný tvar, a to univerzálně napříč pohlavním, psychologickým, inteligenčním či sociálním
profilem zkoumaných dětských skupin.
Jistěže existuje stereotypická rovina tvaru a fyziognomie. Upozornili jsme se na ni, když
jsme zkoumali roli nosu v comicsu Rychlé šípy, připomněli jsme v této souvislosti pojem
„metaforická generalizace“ Ernsta Muellera a Alexandera Thomase. Ale také jsme upozornili, že
pod stereotypickou zákonitostí tvaru leží zákonitost hlubší, všelidská. Zkrátka onen kadlub
„nevědomí-infantilita-magično“, kolem něhož neustále kroužíme, má ve svém jádru bytostný
tvarový determinismus, zákonitost tvarové styčnosti, jejímž zdynamizováním vznikají operace
mutací. Taková operace je buď ryze „magická“ (obraz sfingy), nebo obsahuje druhý plán
smyslu a překIápí se do vtipu, jak víme od Freuda (např. ke sfinze analogický obraz tváře
politika přikomponovaný k nějakému zvířecímu tělu již je vtipem, neboť rozum si slast mutace
obhájí nalezením „smyslu“: je lstivý jako had, nešikovný jako slon v porcelánu apod.). Zcela
neomezeně pak princip tvarové styčnosti a mutace zřejmě vládne formě nočních snů, například
[67]