psychoanalýza a - Nyx

významem latentním. Pod pojmem „význam“ se rozumí především reprezentace, tedy to, co v
textu je, aniž by to autor stvořil (byť to do textu možná vložil), a to, čemu se čtenář nemůže
vyhnout, i kdyby k tomu měl dost dobrý důvod. Radikální strukturalistický pohled uvádí na
scénu mystický pojem „struktura“ – netroufli bychom si na pole této strukturalistické
kabalistiky vstoupit. K našemu štěstí však svého času zahájil ve strukturalismu proces
demokratizace francouzský sémiotik Roland Barthes. Ten počal význam textu odvozovat
především ze vztahů, které text navazuje se svým pozadím, s kulturním kontextem. To, s čím
text navazuje vztah na tomto pozadí, nazval mýtus. Na Barthesově teorii je úžasné to, že ji lze
propojit se sociálně psychologickým konceptem stereotypu, tedy s pojmem ustaveným
Walterem Lippmanem ve slavné práci Public Opinion, v nejcitovanější to knize v sociálních
vědách vůbec. V Lippmanově představě existuje jakási mapa kolektivního vědomí, která má
své uzlové body, a to jsou stereotypy, fenomény psychické povahy, kterým můžeme rozumět v
rovině znakové jako Barthesovým mýtům.
Toto úžasné zjednodušení a transdisciplinární překrytí dvou koncepcí dodalo možnost
každému z nás stát se strukturalistou. Explikativní síla tohoto přístupu je takřka nekonečná.
Každý jsme dnes schopni přece rozeznat, že krom toho, že autor básně nám chtěl něco sdělit,
třeba že je nešťastný, a krom toho, že si každý můžeme tuto báseň vyložit po svém (což nám
také všichni soudobí básníci doporučují – co jim také jiného zbývá, když sami už nemají co říct),
tak přece každý cítíme, že tu existuje cosi jako „stereotyp básně“ – hrdina rozhlasového seriálu
Tlučhořovi, básník Mirko Hýl v podání Jiřího Lábuse, to dobře ví, když občas použije sentence
typu „samota se vlévá do mých pórů“, , „ó veliké loutny...“ apod. Tomuto „hýlovskému“ mýtu
poezie, tomuto stereotypu autor nutně slouží. Když sloužit přestane, hrozí, že nikdo nepozná,
že je básník a napsal báseň. „Avantgardní“ rozbíjení tohoto mýtu se přitom proměnilo v
průběhu času ve zcela analogický stereotyp, možná ještě diktátorštější a s omezenějším
rezervoárem předpřipravených klišé, neviditelných kolonek v neviditelných dotaznících, které
„básník“ nutně vyplňuje, chce-li být básník.
PŘÍKLAD UNIVERZÁLNÍ STRUKTURY VE ZPRAVODAJSTVÍ
Narativní stereotypické, ba až archetypické struktury ovládají koneckonců i žánr televizního
zpravodajství. Jack Lule například v roce 2001 pojmenoval sedm archetypických narací
televizních zpráv: příběh o oběti, příběh o padouších, příběh o vzdáleném světě (navazuje na
vyprávění cestovatelů a krajánků), příběh „o povodni“ (o každé katastrofě), příběh o hrdinovi.
Šestou strukturou je příběh o obětním beránku – ten je ve smyslu dramatického ritualismu
Hugha Dalziela Duncana nesmírně podstatný, na obětního beránka společnost vyprojektuje
svůj pocit viny a mediálním ztvárněním – typičtějším ovšem ve fikci – ho rituálně zničí, a tím
zničí i svůj pocit viny. Takto byla zpravodajstvím (a lůzou) štvána jako zvěř například žena,
která v opilosti zalehla své dítě. Je téměř jisté, že kdyby byla česká společnost abstinentskou,
vnímala by nutně takový případ jako exces zpoza svých hranic, jako bizarnost typu „muž, co
snědl svého milence“. Takto však alkoholička a špatná matka na sebe rituálně vzala hřích
alkoholické degenerace českého národa a mateřské úzkosti české moderní ženy. Sedmým
narativním archetypem zpráv je příběh o „dobré matce“, vyprávění užívané nejčastěji po smrti
významné osoby, které pak kompenzuje ambivalentní vztah médií samotných i publika k idolu
během jeho života, typicky kupříkladu po smrti herečky Heleny Růžičkové – zatímco v době její
kandidatury do Senátu za KSČM ji média uvrhla do klatby, po její smrti byla v nekrolozích
kompenzačně zdůrazněna její kladnost ve stylu „milovala celým srdcem, národ ji miloval
apod.“, což u jiných hereckých osobností nebývá zvykem. Dobrá matka je však princip, může
sejí státi politik, alespoň public relations oddělení o tom sní tak divoce, až se odkopávají. Byť
právě politik dosáhne pozice „dobré matky“ ponejvíce právě jen smrtí, jak víme díky Pavlu
Dostálovi či Josefu Luxovi.
PERVERZE JAKOŽTO ARCHETYP
I strukturalistický přístup k významu však může mít své psychoanalytické obohacení. A tím se
plynule dostáváme k druhému důvodu, proč nám v této stati nepůjde o potenciálně
homosexuální a jiné perverzní zaměření Jaroslava Foglara, ani o to, nakolik se toto osobní
zaměření v jeho díle odráží.
Nuže tím druhým paradigmatickým důvodem je to, že perverzi chápeme jako nadkulturní
mýtus. Jako součást toho, co bychom pro zjednodušení mohli nazvat s Jungem kolektivní
nevědomí. Byť se Sigmund Freud, o nějž se v naší koncepci především opíráme, musí při tomto
konstatování jistě obracet v hrobě. Toto přiřazení perverze po bok archetypu, pojmu, jímž
[75]