psychoanalýza a - Nyx

možná vůbec nejcennější dědictví marxismu, které je ve skutečnosti zakladatelským aktem
postmoderního vědomí: přesvědčení, že žádná idea ani popis světa nejsou univerzální a
objektivní, vždy je tu nejprve historická síla, která tu ideu či popis potřebuje ke svému obhájení
či přežití. Ať jde o evoluční teorii, nebo ideu svobody pohybu. Byli to také neomarxisté
frankfurtské školy, kdo se jako první vzbouřili proti idejím modernity, které v jejich očích vrcholí
Osvětimí. To až časem se podařilo dát postmodernu a marxismus do kontradikce, neboť se jisté
historické síle podařilo „zkomunikovat“ pojem postmoderna jako obhajobu svého tažení
světem. Marx totiž netušil, že přijdou časy, kdy ideje již nebude třeba vytvářet, ale postačí
zakoupit na ně autorská práva, učesat je a dobře zmedializovat.
3) Separace jinakosti
Maloměšťan je člověk neschopný si představit Druhého, jinakost. Když jinakost vstoupí
maloměšťanovi do cesty, ten ji buď ignoruje, nebo transformuje na sebe samého. Ignorace,
zdánlivá lhostejnost, má ve svém jádru separaci, oddělení se od jinakosti: homosexualita je
politicky korektně či liberálně představována jako něco, za co dotyčný nemůže, neboť je k tomu
ustrojen od přírody. V tomto „humanismu“ je zakleta separace: když jsou oni od přírody
homosexuálové, já jsem od přírody heterosexuál a homosexualita se mě nijak netýká. Někdy se
však separace jinakosti ukáže jako neúnosnou či neudržitelnou, tehdy nastupuje nová figura:
exotismus. Cikán už není „za hradbami“, už není ignorován, ale se svými vozy, kroji, houslemi,
cimbálem a ohněm se stává spektáklem. Jinak však samozřejmě může cikán vstoupit do
buržoazní společnosti jen tak, že plně přestane být Cikánem – bude nosit kravatu, sako, bude
mluvit perfektně česky a zkrotí svou potenci (pokud se nedeklaruje jako katolík).
4) Tautologie
Magické umrtvení jazyka a společnosti prostřednictvím definic věcí ze sebe samotných.
Tautologie je nepřehodnotitelná, neboť je viditelně iracionální. Tautologie vraždí racionalitu,
protože ta vzdoruje mýtu, a vraždí i řeč, protože ta je zrazující. Tato rétorická figura je odpovědí
rodičů svému dítěti, když dítě odhalí mimoděk nějakou rozpornost světa dospělých: „je to tak,
protože to tak prostě je“. Mýtus takto chlácholí dospělé a vydává to za magickou moudrost:
„diplomacie je prostě diplomacie“ (přetvářka je nutná), „volební sliby jsou volební sliby“ (lhát
se musí). Každá tautologie si totálností své naturalizace zahrává s demaskováním mýtu, proto
zastupuje mýtus ve chvíli, kdy se cítí dostatečně silný, samozřejmý a neohrožený.
5) Ninismus („anianismus“)
Tato rétorická figura proti sobě postaví dvě protichůdné, nejlépe extrémní varianty a odmítne
obě, většinou ve jménu „zdravého rozumu“: „Jsou (euro)skeptici a jsou (euro)fanatici – já jsem
(euro)realista.“ Tehdy mýtus zosobňuje ideu harmonie, rovnováhy. Někdy je však první „ani“
jen alibi pro „ani“ druhé: „Někteří lidé jsou rasisté, jiní se tváří, že romský problém neexistuje –
já nejsem ani to, ani to.“ Smysl takové figury je jistě spíše upozornit na to, že vidím problém s
Romy, než že nejsem rasista. Falešná harmonie „ani, ani“, mýtus středu, „common sense“,
zdravého rozumu, má nahradit dráždivé evropské mystérium tvrdící, že protiklady ve svém
celku vytvářejí vyšší kvalitu.
6) Kvantifikace kvality
Tato rétorická figura prostupuje všechny ostatní, neboť vyvěrá z bytostné podstaty buržoazie:
vnímat realitu jako trh. Uplatňuje se přitom podivuhodná dvojznačnost: estetická kategorie,
například divadlo, se na jedné straně „esencializuje“, prohlásí se za oblast intuice, citu,
iracionálního vnímání a odmítne se jakákoli analýza jakožto scientistmus, akademismus,
nepřípustný technicismus v přístupu k neuchopitelnosti umění. Ale přitom zároveň buržoazní
estetika spočívá na kvantifikaci účinku – za přirozený či kvalitní herecký projev se pak považuje
vysoký počet dobře viditelných efektů (dojal, rozesmál, vyprodal).
7) Úsloví neboli „hláška“
Mýtus má tendenci a sen stát se příslovím či zavedeným úslovím. Dávná přísloví či úsloví
spočívala ještě na instrumentálním zmocňování se světa. „Je pěkně“ bývalo zkonstatování
zemědělce, které se vztahovalo ke konkrétnímu užití počasí, bylo to konstatování
[97]