psychoanalýza a - Nyx

ezignuje a před objevením tohoto tajemství jaksi ve jménu popření uhne, nabídne řešení
zástupné. Ona Zelená příšera v Hoších od Bobří řeky se ukáže být kupříkladu Rikitanem (i k
této zvěsti lze jistě přistoupit s psychoanalytickou odvahou). Leč jen a právě v příběhu o ježku v
kleci vybičoval Foglar svou infantilně-byrokraticko-magickou imaginaci na maximum, jen zde
máme klíč. Létající kolo Jana Tleskače je v každém z nás. Je to metafora celé Infantility. Celého
toho tajemného Dítěte, jež nám vládne, plně rozvrhuje naši imaginaci, plně kontroluje naši
kreativitu. V podobě dítěte se zjevoval při magických evokacích ďábel, s podobou dítěte spojuje
většina kultur i božské, proto Jung hovořilo archetypu Božského dítěte. Celé to tajemství tkví v
tom, že Dítě není metaforou Ďábla či Boha, ale že Ďábel a Bůh jsou nejdůležitější historické
metafory oné klíčové struktury lidství – Dítěte. A Foglar přidal metaforu třetí. Dítě není jen
Neuróza. Dítě není jen Magično. Dítě je i Geometrický Sexus. O tom je tato stať.
OIDIPOVSKÁ MODERNA, NARCISTICKÁ POSTMODERNA A BUSH VERSUS SK8
Jedním z dosud nedoceněných pokladů z dílny zakladatele psychoanalýzy je Freudova studie o
narcismu. Narcismus je mnohem víc, než si pod tímto pojmem většinou představujeme, a
přitom jde o jedno z klíčových témat pro dnešní den. Tak kupříkladu v článku Narcismus jako
psychologie postmoderní kultury český psychoanalytik Jiří Tyl reaguje na pojem postmoderní
kultura s využitím konceptu „kolektivní neurózy“. Kulturu moderní definuje jako éru
oidipovskou, v níž se lidé vyhraňují především vůči opresivním (oidipovským) systémům.
Postmoderní éra je pro Tyla érou narcistickou, epochou pregenitální fragmentace. Lidstvo jako
by regredovalo o stupeň níže, kde problém již není narušení hranic já, ale deklarativní zrušení
všech hranic (tedy i hranic já), které přináší sice zvláštní druh prainfantilní svobody, ale
zároveň úzkost z fluktuace a neintegrity já, kterému nezbývá při zrušení hranic mezi sebou a
světem než následovat svět, měnit se spolu s ním. Tím Tyl navazuje jednak na „rozptýlenou
úzkost“ vnějškově řízeného člověka u Davida Riesmana, a také dodává psychoanalytické
pozadí slavnému Kunderovu ohlášení nástupu imagologie na trůn po odcházející ideologii,
neboť v proměnách pregenitálního já hrají nutně klíčovou roli obrazy, nikoli slova. Toto já je
především „Image“, Narcisův obraz v zrcadle, do něhož však mají oidipovské opresivní systémy
paradoxně velice snadný přístup, jak víme od Judith Williamsonové, která zmapovala, jak
reklama používá náš zrcadlový obraz k tomu, aby vstoupila přímo do našeho vědomí a
proměňovala ho. Moc utlačujících systémů je tak mnohem větší než v epoše předchozí, jen
nevyvolává již takovou („kastrační“) úzkost. Charakter moci se nezměnil, změnil se především
subjekt, kterého moc ovládá. A samozřejmě moc přizpůsobila změně tohoto subjektu své
techniky. Nebýt zvláštních bushovských regresí k technikám oidipovským (imperialistická
válka, puritánství), k nimž jsou některé instituce globálního kapitalismu strhávány kdoví čím
(zřejmě apokalyptickými sektářskými vizemi – v tom jsou dvojníkem Bin Ládinovy říše),
nejspíše by postmoderní konsenzus stojící na narcistické půdě vydržel mnohem déle. Moc by
zůstala neviditelná a nekonkrétní (Narcis na rozdíl od Oidipa svého otce nikdy nepoznal). Takto
se však původně okrajová atmosféra „Seattlu“ proměnila v de facto nové paradigma. Prožíváno
je sice poměrně banálně (jako každé jiné paradigma) jakožto elementární antiamerikanismus,
ale je tu.
Byť je tu opravdu Jan Keller napsal kdysi o účastnících technoparties: „Dělají jen ve velké
zkratce to, na čem je založena většinová společnost a díky čemu funguje právě tak, jak
funguje. S celou společností jsou velmi úzce, až důvěrně propojeni prioritou konzumu a zábavy.
To, nač se s velkými zisky specializuje celý průmysl zábavy, turistiky a volného času, provozují
oni sami zcela amatérsky, tak jaksi na koleně. Možná část veřejnosti nesnáší technaře právě
proto, že jim něco nepříjemně připomínají. Louka u lesa se v jejich aranžmá mění v obrovský
supermarket.“ Ano, v prodejnách skejťáckého a hip-hopového oblečení, v těchto svatyních, kde
se rodí nová estetika nového paradigmatu, visí plakáty Fuck Bush či Legalize Cannabis. Kritické
nastavení této estetiky vůči „Bushům“ je něco, o čem jsme mohli v bakuninovských kroužcích
na začátku devadesátých let jen snít. Nicméně stojí za pozornost, jak je tento „kriticismus“
naklonován s podivuhodným fetišismem. Ona skejťácká estetika je přece hyperbolizovanou
magií značky, reklamního loga, není to transcendence (překonání) konzumu, o níž usilovaly
hippie komuny 60. let, ale transcendizovaný (posvěcený) konzum. Odmítnutí konformismu
spojené s bojem o uchování konzumní slasti. Klíčová otázka dneška zní: sledujeme vzpouru
apropriující si revolučně slast reklamní Image, anebo adoraci vlády Image s prvky vizuální
kampaně, která se vymezuje vůči oidipovským intervencím bushovského světa, jako se nová
vůně od Laury Biagotti vymezuje v reklamě vůči dámské řadě Boss Promění „skejťácká“
mutace postmoderního narcismu jeho charakter, jak sní alterglobalizační ideologové, anebo jde
jen o varietu, o narcistickou promotion „oidipovské image“ zahajující sezonní výprodej těch
[77]