psychoanalýza a - Nyx

ale na mnoha místech se chová jako opravdové hovado. Toto nedorozumění vzniklo proto, že
Švejk si mnohem spíše podává ruku s Lao C' než s vyčuraným Enšpíglem:
„Tajemná ctnost je nesmírně hluboká, nesmírně široká, je rubem všeho bytí. Vytvářet a
nevlastnit, působit a nezáviset, být v čele a neovládat, to je, co nazývám tajemnou ctností...
Tvrdé a silné náleží smrti, měkké a slabé náleží životu... Cesta, po níž lze kráčet, není věčná
cesta... Nejvyšší dobro je jako voda: spokojuje se s nejnižšími místy, o něž nikdo z lidí nedbá...
Ten, kdo zůstává bez žádostí, proniká k jádru tajemnosti. Vznešená ctnost nejedná a nečiní si
nárok zasahovat. Kdo dobře chodí, nezanechává stop...“
Jenže každý Čech přistupující k Osudům dobrého vojáka má v podstatě již dobrého vojáka
hotového ve své mysli a je přetěžké ho vnímat jinak, než jak pozadí rozhodlo. Zkusme třeba
přepsat do kontextu této stati jednu pasáž z Osudů, mimochodem je to jedna z vrcholných a
klíčových scén, a povšimněme si, jak zde nabude zcela nového světla – ano, světlo je totiž
dobrou metaforou pro pozadí – ono rozhodne, co bude vidět a co ne:„,... Já rozhodně tady vidím
před sebou dvě cesty k tomu Feldštýnu. Já bych navrhoval, abychom se teď dali po tej cestě
nalevo.'
Účetní šikovatel Vaněk, jak už to bývá zvykem, když se dva octnou na křižovatce, počal
tvrdit, že se musí jít napravo.
,Ta moje cesta,' řekl Švejk, ,je pohodlnější nežli ta vaše. Já půjdu podél potůčka, kde
rostou pomněnky, a vy se budete flákat někde suchopárem. Já se držím toho, co nám řekl pan
obrlajtnant, že vůbec nemůžeme zabloudit, a když nemůžem zabloudit, tak co bych lez někam
do kopce; půjdu pěkně po lukách a dám si kvíteček za čepici a natrhám celou kytici pro pana
obrlajtnanta. Ostatně se můžeme přesvědčit, kdo z nás má pravdu, a doufám, že se tady
rozejdem jako dobří kamarádi. Tady je taková krajina, že všechny cesty musejí vést do toho
Feldštýna.'
,Neblázněte, Švejku,' řekl Vaněk, ,tady právě podle mapy musíme jít, jak říkám, napravo.'
,Mapa se taky může mejlit,' odpověděl Švejk, sestupuje do údolí potoka.”
Švejk je zřejmě jedinou postavou této války, kterou nezastřelí, když opouští své nadřízené
a vydává se svou cestu, neboť koneckonců nemůže zabloudit. Zároveň ale nejde o ten
nejrafinovanější způsob dezerce či přeběhnutí do zajetí. Švejk jde vstříc svému osudu a na této
cestě je opravdu zbytečné „flákat se suchopárem”. Na této cestě opravdu nelze zabloudit,
pokud se k ní člověk poslušně hlásí.
Matematika základní školy nám říká, že nulou nelze dělit. Švejk je takovou nulou. Hašek
se rozhodl touto nulou vydělit všechny známé a neznámé své doby. Pro absolventa základní
školy, byť je gymnaziálním profesorem, či absolventa jednoročního kurzu pro dobrovolníky, byť
je rovněž gymnaziálním profesorem, je to krok vpravdě hovadský. Jenže lidé, kteří si vymýšlejí
podivnosti typu dvojí podstaty elektronu, by gymnaziální profesory opravili: ono nulou totiž
dělit lze. Výsledek je ovšem plus a minus nekonečno. Výsledek opravdu děsivý. Ale: to chce
klid. Vždyť na rovnicích s plus a minus nekonečnem stojí naše elektrárny, létají na ně
raketoplány. Nekonečno je docela obyčejný a s námi se kamarádící parametr. Zvykla si na něj
matematika, měla by si zvyknout i etika. Mohla by se nazývat třeba etikou „švejkovskou“. Ale
nebude, neboť jsme až tragicky určeni svým kontextem a z veliké konfrontace s rozporností
světa tak zřejmě jako vždy zůstane jen jednorozměrný škleb a vystrčený pupek nebohých
„Kefalínů“.
[91]