psychoanalýza a - Nyx

Před sto lety se zrodil nový, nemilosrdný a nemilosrdně osvobozující pohled na člověka. V jeho
jménu dovolte poslední poznámku: v environmentalistických úvahách bych nedoporučoval
nazývat planetu Zemi „Matkou“, jak to činí některé směry typu New Age. Tím totiž
projektujeme do našeho vztahu k přírodě své ryze ambivalentní city k postavě matky. Každý
skutečný muž musí toužit se od své matky osvobodit, a nejde-li to jinak, musí tento úkol
zvládnout alespoň za pomoci matčiny smrti. Je příliš mnoho symptomů, že tohle drama na
makroúrovni prožíváme v kolektivní podobě ve vztahu k „matce Zemi“. V každé adoraci matky
je kus nenávisti k ní. Stejně tak myslím není rozumné považovat planetu Zemi za náš domov.
Neboť domov bývá pro většinu z nás dělohou, kde se chráníme před světem a uchylujeme se k
infantilní neodpovědnosti – fenomén domácího násilí je v tomto smyslu výmluvný. Nadějnou by
snad mohla být identita bezdomovce. Buďme na planetě Zemi hosty. Skutečně nadějná
postmoderní kultura je ta, která unese člověka, jaký opravdu je, a naučí ho chovat se na Zemi
jako na návštěvě. Otázka je, zda člověk unese takovou kulturu. Kulturu s preferovanou
identitou odcizení, kulturu jakožto vrcholnou formu kolektivní neurózy.
Naděje však zůstává: identitu bezdomovce měl i Freud, který nikdy nepřestal vzpomínat
na nádherné moravské lesy jako na ztracený ráj, z něhož byl vyhnán. Pocit cizoty v nenáviděné
Vídni ho nasměroval k nesmiřitelné ostrostí pohledu na člověka. Freud se dlouho rozmýšlel, zda
ho uplatnit v politice socialismu, nebo na poli poznání. Zvolil druhou cestu. Ty dvě cesty jsou
však dvě strany jedné mince, to platilo v předapokalyptické extázi belle epoque a platí to i v
roce 2005.
[89]