psychoanalýza a - Nyx

11] Frommova Karkulka: Jak se bouří ženy
Nedávno vyšla má hravá analýza pohádky o Červené Karkulce. Reagoval na ni Bohumil Kartous
v Britských listech v článku Červená Karkulka na tisíc způsobů tím, že připomněl alternativní
výklad této pohádky z pera Ericha Fromma. Svým poukazem na střízlivost Frommova výkladu
mne ohromil i pobavil. A inspiroval k neagresivní odpovědi.
„SVÉVOLNOST PSYCHOANALÝZY“
Začnu nejprve komentářem ke zvláštní poznámce pana Kartouse o svévolnosti výkladu v
psychoanalýze. Svévolnost výkladu lze v psychoanalýze ověřit snadno. Nesvévolný výklad v
psychoanalytické ordinaci je ten, který má léčebné účinky. Ve vztahu ke kulturním artefaktům
není psychoanalytický výklad nikdy ničím jiným než hrou. Hrou s projektivní schopností mysli
čtenáře, nikoli hrdiny pohádky. Neboť možná to někoho překvapí, ale žádná Karkulka ve
skutečnosti neexistuje a neexistovala. Nelze tedy analyzovat její nevědomí, lze analyzovat
pouze nevědomí autora, neboli kolektivní nevědomí lidského rodu, anebo si pohrávat s
imaginací a „abstraktním libidem“ čtenáře. Našel-li jsem v pohádce O perníkové chaloupce
projekci pocitů postmoderny a hlas Gaie, planety Země, sužované brutální exploatací
novověku, neznamená to věru, že autoři pohádky tušili cosi o industrializaci. Tušili však cosi o
člověku, a proto jejich texty magneticky přitahují nebanální projekce naší aktuální kolektivní
psýché. Básně Tristana Tzary lze jistě použít ke stejným účelům, jenže tajemství tkví v tom, že
nicotná forma, která nikdy nenesla žádný obsah, žádný obsah ani nikdy neunese, a přitahuje k
sobě nutně maximálně projekce vnitřní prázdnoty projektujícího. To Karkulce absolutně nehrozí
a Frommova interpretace je toho důkazem. Přiznám se, že jsem tento výklad neznal, ačkoli
jsem tušil, že někde existuje. Jeho přečtení mne naplnilo jistou hrdostí (i když odhodím
veškerou sektářskou zášť, která je z psychoanalýzy zřejmě na věky neodstranitelná), neboť mi
přišlo, že Fromm se nad Karkulkou opravdu hluboce nezamyslel. Na druhou stranu, proč ne.
Nápad s „falešným těhotenstvím“ vlka je roztomilý, ovšem ve skutečnosti zrcadlí zlom
společenského vědomí, který proběhl za Frommova života, nikoli obsah kolektivního nevědomí.
Pokusím se to trochu dokázat, s plným uvědoměním, že slovo „důkaz“ je jen výzvou k novému
radostnému hernímu projevu, k „volné hermeneutice“, která na rozdíl od volné lásky
osvobozuje a nenakazí.
FALICKÉ A VAGINALNÍ SVĚTY
Fromm se mýlí především v tom, že v Karkulce vidí jen femininní mýtus. Červená Karkulka není
jen zprávou o ženském ne vědomí. Důležitým indikátorem toho je, že se děj Červené Karkulky
odehrává do značné míry v plenéru. Opravdu zásadní femininní pohádky se odehrávají v
uzavřeném prostoru, v interiéru, podobně jako současné americké dopolední soap opery
(daytime soap operas) nebo jihoamerické telenovely. Tento prostorový orientátor je velmi
vhodný jak pro klasifikování femininnosti pohádek, tak velmi prostě i pro klasifikování ženskosti
cílové skupiny produktů populární kultury. Klíč k porozumění (jistě námi mnohými tušený
intuitivně) nám poskytl vynikající Freudův žák Erik Homburger Erikson. Při výzkumu rozdílů v
psychice chlapců a holčiček předškolního věku objevil výmluvné diference, které dnes patří do
základních učebnic psychologie. Erikson nechal děti hrát si s kostkami a jednoduchými
předměty, načež po dětech chtěl, aby z kostek postavily „svůj svět“ a pak ho doprovodily
nějakým příběhem. Věřil, že děti do takové hry vyprojektují svůj svět vnitřní. U té příležitosti
zjistil, že existují dva typy světů, které děti stavějí a vyprávějí, a ty jsou rozlišitelné podle jejich
pohlaví. Jiný svět stavějí chlapečci a jiný holčičky. Kluci stavěli nějaký vnější prostor: město,
vesnici, jednoduše exteriér. Rádi stavěli vysoké věže, které zakončovali kužely. Když měli
dosadit do svého světa nějaký příběh, zdůrazňovali pohyb, pronikání do prostoru a rádi
vyvolávali srážky a kolize - autíček či lidí. V jejich krajinách bylo méně figurek a zvířátek než u
dívek, zato rádi na hrací ploše expandovali do prostoru. Dívky naopak spíše konstruovaly
interiéry, vnitřky domů obklopené zdmi. Měly zde více postaviček, kladly velký důraz na detaily
a zvláštní roli hrál vždy vchod do domečku, který byl nějak vyzdoben či zdůrazněn. Když byly
dívenky požádány, aby vyprávěly nějaký příběh, který se v jejich světě odehrává, většinou byl
o tom, jak někdo (nejčastěji muž či zvířátko) přišel na návštěvu a ony ho pohostily, přičemž ho
vždy pečlivě nechaly „projít vchodem“, než umístily figurku do interiéru. Erikson z toho odvodil,
že děti do této hry projektují své počínající rozpoznání pohlavní diferenciace. Proto chlapci
stavěli falické domy, kdežto dívky vaginální vnitřní prostory. Klíčová je pro nás preference
pronikání prostorem u chlapců. Toto pronikání je jistě pronikáním falu do vaginy stejně jako
[57]