psychoanalýza a - Nyx

Typická pro loci communes je ztráta konkrétního autorství, oslabení sémantické a naopak
posílení diskurzivní funkce. Vývoj řečových stereotypů je mnohem dynamičtější a také logicky
lokálnější než vývoj mytologie spjaté s obrazy. Jiří Kraus v publikaci Jazyk, média, politika
například zmapoval rychlý vznik řečových stereotypů v českém politickém diskurzu 90. let
(dvojdomek, tunelování, neviditelná ruka trhu, akce čisté ruce, spálená země, blbá nálada,
sarajevský atentát, toleranční patent) a upozornil, že řečové stereotypy podléhají
rekonstrukcím a dekonstrukcím velmi rychle a často. Zdá se, jako by je mediální replikace
opotřebovávala, zatímco obrazové mytologie spíše petrifikuje. Zmapovat tyto zákonitosti i
klikaté cesty všemožných loci communes a „hlášek“ v naší řeči a v obsazích popkultury, to je
nesnadná, možná k nezdaru odsouzená práce (odkud pramení například úsloví „peníze leží na
ulici“). Podobně nesnadné je mapování původu různých módních slov. Přesto, jak mluvíme,
tak i myslíme. Struktura našeho myšlení bývala řízena poněkud živelně se vyvíjejícím parolem,
dnes je stále více pod kontrolou marketingových imagologických impérií. Parole i naše myšlení.
Pokud se včas nebudeme zajímat o to, jak se vyrábí řeč, hrozí, že někdo jiný se o to bude
zajímat až moc, neboť mu to nese, a pak musíme počítat s tím, že ten někdo vyrobí nás.
MĚSTSKÉ LEGENDY
Málo pozornosti je též dosud věnováno fenoménu „městské legendy“. Více jak šest set
amerických městských legend zmapoval Thomas J. Craughwell v publikaci Urban Legends. Tu,
jak chicagský policista namluvil delikventovi, že místní kopírka je detektor lži (použili ji tvůrci
seriálu NYPD Blue), tu, jak matka jela několik kilometrů s dítětem v autosedačce zapomenuté
na střeše vozu, tu, jak hasičský vrtulník vycucnul z jezera potápěče a vrhnul ho do lesního
požáru (použili ji tvůrci jedné z komedií o panu účetním Ugo Fantozzim, ale slyšeli jste ji určitě i
v nějaké talk show), tu o muži na motorce, kterému urazil hlavu plech sjíždějící z náklaďáku
jedoucího před ním, načež motocyklista ve smrtelné křeči přidal plyn a řidič náklaďáku dostal
infarkt, když ho předjel bezhlavý jezdec...
Nic z toho se samozřejmě nikdy nestalo. Takové novodobé legendy jsou cosi jako
neofolklor. Kolují tradičně i v Čechách a my o tom dosud víme jen velmi málo. Víme například,
že na počátku devadesátých let vznikla pověst o jehlách, které prý narkomani infikovaní HIV
zapichují hrotem vzhůru do sedadel autobusů (zde šlo o mutaci nadnárodního produktu, ta
pověst vznikla kdysi v Nizozemsku), za mého mládí se mezi dětmi šířila strašidelná pověst o
černé sanitce, která jezdí městem a unáší děti, za protektorátu existovala pověst o odbojáři
„Pérákovi“, který unikal gestapu s přimontovanými péry na botách, díky nimž dokázal
přeskočiti dvoupatrový dům. V osmdesátých letech byla nesmírně populární pověst o Čechovi,
který v rakouské televizi při anketě na ulici řekl, že se mu na Rakousku nejvíce líbí zapalovače,
které při každém škrtnutí skutečně zapálí oheň, ne jako ty české, načež to názorně předvedl a
za pár dní měl obdržet obrovskou sumu peněz od výrobce zapalovačů za reklamu. Až budeme
vědět více o tom, jak a proč městská legenda vzniká, budeme rozumět více duši moderního
člověka a jeho potřebám, které koneckonců uspokojuje ponejvíce právě za pomoci médií.
ZA TAJEMSTVÍ A DOBRODRUŽSTVÍM
Těch vzrušujících témat je ještě mnohem více. Proč je náves v českém filmovém klenotu, v
pohádce Dařbuján o Pandrhola, barokní Že je Pandrhola tlustý, to asi všichni chápeme, ale
proč je i zrzavý Jiným fantastickým neprobádaným polem je úžasná česká komedie Jak utopit
doktora Mráčka. Nebudu rozebírat, jak Libuška Šafránková a její účes v tomto filmu ovlivnily mé
erotické fantazie, ale upozorním na to, kterak se režiséru Vorlíčkovi podařilo v postavě hlavy
vodnictva v Čechách pana Wassermana obsazením Miloše Kopeckého napěchovat do jedné
postavy identitu třídní, národní i rasovou. Není pochyb, že pan Wasserman je buržuj, Němec a
disponuje navrch nefalšovaným židovským profilem, to vše vyhraněno vůči českým Vodičkům a
Mráčkům, holubičím to slovanským zdrobnělinám.
Jiným obrovským pokladem je zajisté Nemocnice na kraji města. Vždyť vzpomeňme jen
scénu, kdy doktorka Čeňková vstupuje na svou cestu hrdiny, vstupuje do horské nemocnice,
aby na počátku potkala svého nefalšovaného jungovského anima – archetyp Moudrého starce v
podobě dr. Štrosmajera, který se vzápětí stává jejím průvodcem, tak jako je každý animus či
každá anima naším duchovním průvodcem ve snech. Není pochyb, že primář Sova je proti
tomu reprezentantem archetypu Otce, který své dceři nevěří, protože je dcerou, a nikoli
synem. Svatba Betty Čeňkové a Karla Sovy je pak tajuplným „alchymickým“ incestem bratra a
sestry, splynutím démonického a božského v jednu bytost. Nelze se divit, že tvůrci snažící se
na Dietlův opus navázat ztroskotali. Domnívali se, že stačí vzkřísit úspěšné postavy a vsadit je
[47]