psychoanalýza a - Nyx

záchvaty kolektivní neurózy, které zastírají skutečné společenské problémy a i ty, o nichž
zdánlivě hovoří, brutálně dekontextualizují – to jsou kampaně o nebezpečí bojových plemen
psů (ačkoli víc jak polovina napadení člověka psem připadá na společensky „samozřejmého“
vlčáka), to jsou iluzívní představy, jak hlavními oběťmi násilných činů jsou ženy či důchodci
(ačkoli čtyři pětiny obětí takových činů jsou mladí muži). Netřeba pochybovat, že naši politici se
pod tímto tlakem stávají hejnem „reakcionářů“, kteří již jen reagují na tato médii (z jejich
logiky) vyprodukovaná pseudotémata. Netřeba pochybovat, když Gianpietro Mazzoleni
rozklíčoval vliv televize na změnu charakteru předvolebních kampaní a diskusí:
- jednoznačný posun ke „gladiatorizaci“ politiky, tedy ke vnímání politiky jako střetu
osobností, namísto střetu idejí a koncepcí;
- oslabení lokální scény na úkor stranických centrál;
- odklon politiků od diskusí s občany tváří v tvář;
- zbožnění výzkumů veřejného mínění jako orientátorů nejen o náladách veřejnosti, ale i
jako „dodavatelů“ dobře „komunikovatelných“ témat pro politický boj;
- nárůst počtu chvilkově ovlivnitelných voličských fluktuantů ve veřejnosti;
- oslabení vnitrostranických komunikačních kanálů;
- panáčkování před médii a plnění jejich podmínek pro vstup (zejména na obrazovku);
- marketingový respekt před „mediálním soudem“ („média tohle nevzala, na tohle nebyla
dobrá reakce médií, o tom již nemluvme“).
Média se zjevně zakusují svým vlivem do hrdla politické a veřejné sféry: depolitizují,
personalizují a trivializují ji. A dělají ještě mnoho dalších děsivých věcí, které přímo volají po
tom, abychom již konečně roli médií ve společnosti porozuměli a vymysleli nějakou očkovací
vakcínu proti jejich zjevnému zkázonosnému vlivu.
Jenže stejně tak platí, že je možné média studovat, protože jsou prostě krásná a zábavná.
A je krásné a zábavné se jimi teoreticky probírat jakožto tématem. Věnoval-li jsem většinu
svého života kritice médií a jejich manipulace, musím přiznati odvrácenou tvář své duše. Média
mě totiž nesmírně baví a jsou svého druhu mým fetišem. Ty dva pohledy se vzájemně
nevyvracejí ani nedoplňují. Jsou to dva paralelní vesmíry s odlišnými fyzikálními zákonitostmi,
neusouvztažnitelné nějakou univerzální teorií relativity. Tento článek věnuji médiím jako své
lásce. Pokladům české populární kultury a úvahám nad možnostmi, jak by je bylo možno
studovat. Při plném vědomí, že jistý druh láskyplného studia se může snadno stát adorací.
PŘÍMLUVA ZA FREUDA
Štefan Švec věnoval před časem jazyku a jazykovědě esej Chvála podivných teorií, v němž
chtěl naznačit některé možné cesty studia jazyka pro toho, pro něhož je jazyk, věda i věda o
jazyce barvitým dobrodružstvím. Něco podobného bych rád dnes učinil s médii a populární
kulturou. Štefan Švec se neostýchal ve svém testamentu lingvisty přivolat na pomoc dokonce
kabalu. I já tak učiním, přivolám ji v její psychoanalytické podobě. Ještě než se totiž počnu s
rozkoší přehrabovat v pokladech české populární kultury, rád bych učinil poznámku
metodologickou a přimluvil se nezavrhovat při příštím dobrodružném potýkání a laskání se s
médii věčně odepisovaného Freuda a jeho psychoanalýzu. Především sémiotické vypořádání se
s procesem, který lze nazvat „internetovou pornorevolucí”, nám ukládá znovu nabít naše kolty
freudovskou municí. Jelikož díky svému klasickému falickému tvaru stále ještě létá daleko.
Většina Freudových životopisců se shodla na tom, že jeho životní práce má dvě linie.
Jedna se dlouho jevila jako rukodělná biologie a sexuologie, přičemž klíčovým pojmem v ní byl
„pud“. Druhá linie se nazývá též sémantická či hermeneutická a klíčovým pojmem mem je v ní
„přání“, potažmo „latentní význam“. Mnozí si dokonce povšimli, že tyto linie jsou samotným
Freudem tak ostře odděleny, že v pracích, kde se zabývá pudem, se nikdy nevyskytne slovo
„přání“, a naopak. Kritická sémiotika napojená volně na marxistický diskurz chtěla Freuda vždy
zahrnout do svých hledisek, či alespoň do „svého totemu“, neboť se zdál (na rozdíl od Junga)
velmi kompatibilní s marxismem. Bylo zcela logické, že autoři jako Roland Barthes či Judith
Williamsonová se snažili vytěžit z freudismu jeho sémantickou, interpretativní stránku. Proto
Barthes ve svých Mytologiích uvádí analogii latentního významu psychického dění a mytického
významu textu, proto Williamsonová ve své práci Decoding Advertisement připodobňuje
reklamní činnost Freudově „snové práci“, byť je sporné, zda nejde o metaforu spíše matoucí
než osvětlující.
Celé je to velké nedorozumění. Ten pravý sémiotický poklad ležel od počátku na
odvrácené straně freudovského Měsíce (jak tušila již Laura Mulveyová, kterou jsme si
připomněli v kapitole Proč se ženy nedívají na gay porno). I „biologická“ linie psychoanalýzy je
totiž vrcholně hermeneutickou a nabízí ve smyslu latentního významu textu klíč k mnoha
[41]