psychoanalýza a - Nyx

omantická antiteze Hugova Quasimoda tak kontrastující s „germánským“ vytěsňováním,
případně léčením ošklivosti a nízkosti, jehož obludnou, paranoidní podobu nám rozkryl
holocaust). Na zkoumavý pohled odvážného sémiotika teprve čeká srovnání role nehezkostí a
nečistoty (prostředí, lidí, témat) například ve francouzských a německých krimiseriálech.
Čestnou výjimkou z mnou předpokládaného objevu „kirchismu“ jistě budou díly Místa činu s
komisařem Schimanským, což je jeden z mála německých pop produktů, který vylíčil
naturalisticky a sociálně empaticky industrialitu Porýní.
Ale na své pojmenování čeká i „humanistická“ reakce české populární kultury na
existenci inferiornosti ve společnosti: jakoby namísto villonovské transcendizace, která se štěpí
do hugovské romantizace či zolovské sociální radikalizace, namísto germánského vytěsňování
(jež graduje projekcí) nastupuje v české kultuře cosi jako maloburžoazní inkorporace stínu
prostřednictvím jeho poetizace, „figurkizace“ (drdovský čert, folklorní zločin v Čapkových
Povídkách z jedné a druhé kapsy či v povídkách Jiřího Marka atd.) Tato poetizace přitom vrcholí
podivuhodnýma fascinujícím sémiotickým prostorem, který lze nazvat sequensovskou
hororovou stereotypizací zla. Vždyť si připomeňme tu podivnou armádu: mongoloidní zločinec
Čumsem, šílený lilipután Hynek, hrbatý kulhavec Soukup v seriálu Hříšní lidé města pražského
či psychopatický stařec Brůna v legendární Studně ze seriálu Třicet případů majora Zemana.
Toto sequensovské zvětšovací sklo denuncuje mytologii, která se napovrch tváří sveřepě jako
„humanistická“. Právě na starém Brůnovi, erbovní postavě českého popu, můžeme rozklíčovat,
jak se zlo vyrábí. Vůbec nejde o sekeru a obsesivní houpání, tak jako u Rychlých šípů nebylo
zajímavé, zda Bratrstvo kočičí pracky obsadilo někomu klubovnu. Hodný pozornosti je
především znak uší, které jsou u starého Brůny posazeny nepřirozeně nízko, což je zdůrazněno
brýlemi, které starý Brůna nosí, ale jejichž nožičky nekončí a nemohou končit za ušima. Zlo je u
Sequense vždy vepsáno ve fyzické podobě, tak jako u Foglara a Fischera. Mechanismy tohoto
„vepsání“ jsou odvozeny přímo z hlubin nevědomí a studnic kulturních stereotypů. Vůbec
přitom nejde o žádnou politickou ideologii, kterou major Zeman (prý) šíří. Tyto stereotypizační
mechanismy totiž Sequens sdílí s Hollywoodem. Tyto mechanismy popkulturu celého světa
spojují napříč politickými variacemi.
ZDENĚK LIŠKA
Josef Bek v krimifilmu Černá sobota (r. M. Hubáček) se podívá na svého usínajícího synka,
zamyslí se při pohledu na prst prostrčený synkovou děravou ponožkou a zeptá se opatrně: „Co
kdyby s námi teta Helena bydlela napořád“ – stereotypická role ženy v patriarchální
společnosti v koordinaci se stereotypickými filmovými postupy zde pomáhá bleskově definovat
pozici hrdiny: vdovec, nemající čas na výchovu syna, s vážnou známostí...
Tyto stereotypické „rutinní“ mediální postupy můžeme považovat za svébytný druh
kulturní mytologie. Představují jakousi druhou rovinu stereotypů. Média a popkultura tyto
stereotypy nenačerpaly z kultury, ale vytvořily je samy pro své potřeby, a dnes jsou již
exploatovatelné jako kulturní samozřejmosti. Často tvoří prvky žánrových vzorců. Tak například
věta „Tohle mi nikdy nedokážete!“ či „Na to nemáte důkazy!“ v žánru detektivky či krimi slouží
jako důležitý orientátor naznačující, že podezřelý se de facto přiznal a bude následovat
poslední detektivův tah či trik, kterým zločince definitivně usvědčí. Stereotypické postupy jako
katalyzátory dekódování významu mapoval ve filmu například James Monaco, v televizním
zpravodajství John Hartley.
Dosud nepříliš zmapovanou oblastí jsou stereotypická sepětí zápletek, situací či obrazů s
hudebním podkresem. Velmi jistě v tomto smyslu orientuje příjemce hudba například v žánru
hororu. Existenci takové mytologie však může tvůrce využít i k dráždivé aktualizaci – například
tvůrci seriálu Due South v jeho posledních dílech programově narušovali stereotypickou souhru
žánrových zápletek a hudebních motivů – hromadnou přestřelku podkreslovali baladou apod.
Nevyzvednutým pokladem je pak hudba geniálního Zdeňka Lišky k výše zmíněným
sequensovským opusům. Vždyť Zdeněk Liška napsal ke každému dílu Hříšných lidí i Majora
Zemana speciální hudební motiv! Který západní detektivní seriál to o sobě může říci Tím také
ale připravil malou televizní univerzitu stereotypické kombinatoriky hudby a obrazu.
Srovnatelným výkonem je snad jen Williamsonova hudba k Hvězdným válkám.
IGRÁČEK A ROSŤA ALKA
Ještě jeden poklad však česká populární kultura má. Máme ho my, narození v sedmdesátých
letech při husákovském baby boomu, v hlavách a srdcích. Můžeme to nazvat infantilněgenerační
mytologie, která při svém pevnějším ukotvení v aktuálním kolektivním vědomí může
[45]