psychoanalýza a - Nyx

Tím se však před námi též otevírá nový pohled na sociální funkci humoristického
stereotypu hloupé blondýny. Zatímco „feministický“ pohled předpokládal, že hloupá blondýna
slouží jako pojistka proti mocensky nebezpečnému sdružení fyzické přitažlivosti a inteligence u
ženy, z analyticko-psychologického hlediska je komunikace stereotypu hloupé blondýny spíše
rituálem upomínajícím na neodvratný hrdinský zápas se svou vlastní infantilitou a jejími
preferencemi. Dětinská blondýna je v tomto kolektivním psychodramatu kusem Dítěte v nás,
kterému se vysmíváme, a tím se ho snažíme rituálně překonat. Sama potřeba tohoto rituálu
však svědčí o tom, že právě to nám nejde, a náš pop je toho blyštivým důkazem.
MYSTIKA PERVERZÍ
Při hledání nebezpečné odpovědi na otázku, proč jsou na obálkách mužských i ženských
křídových magazínů ty stejné ženy, musím začít polemikou s jednou z nejzajímavějších studií,
která v širším poli feminismu vznikla, a dovolím si to jen z toho titulu, že tato studie krom
feminismu čerpá svou inspiraci z freudismu. Jde o velmi vlivnou a citovanou publikaci Laury
Mulveyové Narrative Cinema and Visual Pleasure. Mulveyová v ní uzřela způsob
hollywoodského filmového vyprávění jako exploatující skopofilní libidinózní uzel.
Zde je potřeba krátkého zasvěcení do Freudovy mystiky, tak často a nešťastně
vulgarizované. Člověk je krom jiného definovatelný energií, která pohání jeho psychický život.
Tu energii Freud nazval libidem. Geniálně prohlédl, že tato energie se vyvíjí, zkvalitňuje,
diferencuje a tento její vývoj má univerzálně jisté uzlové body. Každý na své cestě procházíme
určitými branami zasvěcení. Potud se Freud plně shoduje se všemi mystickými systémy. Pak
však dodává cosi, co mystické systémy nevěděly, nebo tajily před nepřipravenými. Freud
nepopisuje tuto cestu jako velkolepou, ale jako infantilní vývoj vyrovnávající se s docela
prostými skutečnostmi, jako že se člověk narodil bezmocný, že má matku či že má otce. Dovolil
si k tomu podotknout, že je až příliš mnoho těch, kdo se s těmito prostými určeními nikdy
nevyrovnali, a těm říkáme dnes neurotici. Tajemné příčiny psychické trýzně Freud brutálně
demaskoval jako neschopnost přestat být dítětem, jako návrat do jednoho z oněch uzlových
bodů infantilního vývoje. A dodal cosi opět již bytostně mystického: každý tento uzlový bod má
i svou hluboce sexuální podobu. Každý odpovídá jedné sexuální perverzi, která je velikou
metaforou některé infantilní problematiky, i jejím velikým řešením. Nikdy nebyla Freudem
zodpovězena tajuplná otázka, co rozhoduje, jestli regrese k infantilitě skončí psychickou
poruchou, nebo sexuální perverzí. Každopádně pro psychoanalýzu existuje série perverzí, které
jsou jakýmisi (s prominutím) archetypy, jsou nevědomou symbolickou odpovědí na jisté
všelidské zápasy, jež musí každý z nás podstoupit. Stále nejzáhadnější je zápas orálně-anální
symbolizovaný sadomasochistickým sexuálním archetypem. Nejzáhadnějším je tento zápas
proto, že je tajemně propleten s tématem agrese. Jsou ale i další univerzální perverze
vycházející z nevyhnutelného infantilního vývoje. Jednou z nich je skopofilie, slast z dívání se,
která se štěpí na pasivní voyerismus a aktivní exhibicionismus. Souvisí v infantilním vývoji
především s kastračním zápasem, je provázán se sado-masochistickým soubojem (zmocnění se
skutečnosti pohledem) i s pohledem na prascénu soulože rodičů. Podstatné je, že každý
mediální text se může naší všelidské perverze dovolat stejně jako archetypu. Navzdory
očekávání strážců morálky se tím povětšinou nedovolává sexuality v nás, ale právě infantility v
nás - to je definiční vlastnost celé populární kultury. A právě způsob, jakým se média dovolávají
našeho skopofilního libida, objevila Laura Mulveyová.
VIZUÁLNÍ SLAST
Typický hollywoodský film (což je kategorie, z níž se vymyká jen pár pokusů avantgardy)
dokáže nabídnout svému příjemci pozici „neviditelného hosta“, která umožní získat pradávnou
infantilní voyeristickou slast (tím Mulveyová zajímavě odpovídá na otázku, jakým
mechanismem je v mediálním vizuálním obsahu distribuována k příjemci ideologie, neboť
„positioning“, formace příjemcova subjektu uvedením ho do určité pozice, či spíše svedením k
ní, je díky Althusserovu vlivu v mediálních studiích jednou z klíčových definic ideologie textu).
Mulveyová rozlišuje dva druhy pohledu: „the look“ - neutrální senzorický vjem, pohled s
potenciálním odstupem od obrazu, pohled otvírající možnost analýzy obrazu, a proti tomu „the
gaze“ - pohled, který příjemce pohlcuje (vzrušuje), a zároveň pohled, kterým se příjemce
aktivně, ba sadisticky zmocňuje obrazu. Druhý typ pohledu je infantilní-voyeristický a film ho
podporuje svou „nezhmotnělou kamerou“, jednoduše kamerou, o které herci na plátně jakoby
nevědí, což považujeme obyčejně za zcela samozřejmý znak žánru filmu. On nijak samozřejmý
není, to pochopila umělecká avantgarda snažící se filmový obraz od této lži osvobodit (na
[37]