psychoanalýza a - Nyx

Každá druhá reklama dnes obchází všeobecnou znechucenost a přesycenost vodopádem
obrazů tím, že se snaží být vtipná. Ve své práci Vtip a jeho vztah k nevědomí nalezl Sigmund
Freud značnou a významnou shodu u technik vtipu a mechanismů snové práce. Jako příklad
uvádí mimo jiné krátkost vtipu. Tato zdánlivě samozřejmá vlastnost je důkazem zhuštění.
Podřízené elementy se ztratí a přesune se z nich energie do elementů dominantních. Příliš
dlouhý vtip je jako elektrárna, na jejíž chod je potřeba více energie, než kolik jí vyrobí. Podobně
příliš dlouhý (příliš dlouze převyprávěný) sen je přinejmenším nedůvěryhodný, jeho
nejbytostnější kouzlo je ubito linearitou vyprávění (kouzlo spočívá totiž právě v inverzi linearity
– ve zhuštění). Fenomén zhuštění je mimořádně čitelný ve slovní hříčce, kde se doslova „srazí“,
„prorostou se“ dva výrazy, dva významy.
Vtip se snu podobá i tím, že do něj intervenuje cenzura vědomí, která vede k typickému
snovému přesunu. Jestliže se však snová práce cenzuře bez výhrad podřizuje (každý fenomén
reality je vhodný k nahrazení, symbolizaci, narážce), u vtipu se odehrává přesun v hranicích
vědomí. Sny samotné proto také vyhlížejí jako „špatné vtipy“, právě proto, že se bez výhrad a
otrocky podrobují cenzuře. Přesto i každý vtip podle Freuda musí překonávat odpor vědomí,
jinak není vtipem. Rafinovanost, jak cenzuru obchází, z něho dělá „dobrý vtip“. Právě tato hra s
odporem je pro Freuda nejbytostnější charakteristikou techniky vtipu. Freud za vtipem objevil
infantilní rozkoš z nesmyslnosti, i nesmyslné hry se slovy a jejich souzvukem. Tato slast se však
kritickému rozumu (vědomí) nezdá dostatečně důstojná, a tak při jejím vyvolávání musí něco
ukápnout i na oltář vědomí. I vědomí musí dostat svou potravu, aby se nebouřilo proti
chvilkové nadvládě nevědomí, touto potravou je právě „smysl vtipu“. Ten sekundárně
ospravedlní nesmysl. Nevědomí tak odevzdává vědomí určitý desátek, daň, jejíž výše stoupá s
intelektuálními nároky na „kvalitu humoru“.
VTIP JAKO PODLEHNUTÍ POCHOPENÍM
Freud sleduje, jak vtip generuje u příjemce kvanta psychické energie (například na lítost u
černého humoru nebo na obranu tendenčního vtipu), stahuje tato kvanta na určitou složku
vtipu, a vzápětí ukáže tuto složku jako druhotnou a nakumulovanou energii jako zbytečnou.
Tím vzniká jakýsi zkrat, nahromaděná energie se potřebuje rychle vybít, a to nejlépe
somatickou „křečí smíchu“ (ale také třeba agresí proti původci vtipu, pokud posluchač
nahromaděnou energii nehodlá považovat za nahromaděnou zbytečně). Pro nás je podstatný
právě aspekt neodbytnosti vtipu. Proti vtipu je jediná obrana: nepochopit ho. Neboli
nezaznamenat signál k akumulaci psychické energie, kterou původce vtipu vzápětí svou fintou
vybije somatickou reakcí. Nesmírná rafinovanost vtipu tkví v tom, že se mu nelze bránit
pochopením (tak jako všem ostatním svodům světa), neboť naopak právě pochopením vtipu
podléháme. Ne náhodou blízko vtipu leží i zenbuddhistický koán, jenž rozkryje absurdní
zkratkou povahu „ontologické diference“, vztahu bytí a jsoucna (pokud použijeme diskurz
klasické evropské filozofie). Ve chvíli, kdy se žák prolomí přes non-sensuální bariéru koánu, již
se nikdy nemůže vrátit k nepochopení, vstoupí de facto do nového světa, světa nového
pohledu, nového stavu lidství. Reklama se snaží vtipem o cosi podobného. Vtip je způsob,
kterým nevědomí triumfuje nad vědomím, když využívá jeho vlastní zbraň – pochopení.
Pochopení jsme zvyklí doprovázet úsměvem a pokývnutím. Úsměv však zároveň odzbrojuje a
pokývnutí přitakává. Reklamní tvůrce si vyslouží vtipem víc než pozornost. Odzbrojí naší obranu
proti utilitarismu a vyslouží si přitakání k organizaci myšlení, k organizaci světa reklamou. Vtip
je nejdalekosáhlejší instrument, pokud uvažujeme o manipulativní a ideologické rovině
reklamy!
VTIP JAKO ODČERPÁNÍ VINY
Nevědomost vtipu spočívá v non-sensualitě. Freudův syn Martin skládal v devíti letech verše,
které nedávaly smysl. Když proti tomu Freud protestoval, syn odpověděl pro Freuda iniciační
větou: „Když to dělám, je to jako bych se šklebil.“ Vtip přes veškerou svou rafinovanost, jíž
dává jesličky vědomí, je ve skutečnosti vždy také takovým šklebem. Karikatura se šklebí takřka
doslova a do písmene, vtip však obecně přenáší škleb na verbální rovinu. Zde tento škleb
původně znamená dětskou rozkoš ze hry se slovy, z jejich zvuku a souzvuku, nesmyslné
podobnosti. Vtip tuto prapůvodní rozkoš jen maskuje tím, že v nesmyslné podobnosti najde pro
vědomí nějaký smysl, podstrčí ho vědomí, aby si za touto vážnou kulisou klaunské filozofie,
satiry či poezie mohlo nevědomí zase hrát tak jako kdysi, když ještě kritický rozum nestavěl
slasti z nesmyslu překážky. Proto Freud říká, že bez slovní hříčky není vtip. Mnozí teoretici
humoru mu vyčetli, že tím popsal jen jeden typ vtipu. On tím však ve skutečnosti metaforicky
[29]