308VENCL: Detektoráfii jsou specializovaní zlodûji …vědomí populace sotva očekávat, že v dohledné době nalezneme účinné právní nástroje k ochraněprávě archeologických památek.Neznamená to však, že doporučuji přijímat současný stav trpně, protože naše profesionální znalostkulturního významu archeologických pramenů nás zavazuje k jejich aktivní ochraně. V této věcibychom se měli sjednotit v pokusu o zásadní změnu postoje veřejnosti prostřednictvím trpělivéa pokud možná jednohlasné informační kampaně. Dosavadní povrchní novinářské posuzování aktivit,srazů nebo tzv. soutěží detektorářů ve sdělovacích prostředcích jako neškodné zábavy, zájmové,nebo dokonce sportovní činnosti je třeba otevřeně napadnout, protože ve veřejnosti vytváří škodlivéneinformovaně tolerantní postoje. Měli bychom otevřeně a až do omrzení vystupovat s důsledně negativnímhodnocením a interpretovat srazy a tzv. soutěže detektorářů jako propagační, reklamněprodejní akce výrobců detektorů a skrytá školení v zájmu rozšíření zlodějských trestných aktivit pomocídetektorů. Jednání detektorářů se v principu neliší od chování bytařů: jedni i druzí se zvídavězajímají o jim nepatřící cennosti za účelem přivlastnění, jedni i druzí jich při jejich „zachraňování“ještě nepoměrně víc hodnot zničí, přičemž je lhostejné, zda z neznalosti, nebo z chamtivosti. Mělibychom se pokoušet přesvědčit veřejnost i orgány státní správy, že obě „řemesla“ se vyznačují přesněstejnou mírou ušlechtilosti a záslužnosti, a proto by bytařská i detektorářská praxe měla být i podobnětrestána. Drancující detektoráři, pohybující se zcela vědomě za hranicemi zákona, působí nenapravitelnékulturní škody, neboť se – ve své neschopnosti přivlastnit si cokoli jinak než hmotně –podílejí na tvorbě kulturních pouští. Používání detektorů proto nepředstavuje zábavu srovnatelnous hledáním hub (nové archeologické památky už nikdy nenarostou), ale daleko spíš hru se zápalkamive stodole plné slámy. Detektorářství v principu představuje formu hráčství, gamblerství: zatímcovydělávání peněz prací se stalo pro část populace podivínským staromódním chováním, zoufale pomalýma hlavně nudným, k okouzlujícím adrenalinovým způsobům obživy náleží – kromě trestnéčinnosti – rychlé a bezpracně získané peníze z her, tzv. soutěží nebo hledání pokladů. Gamblerům,považujícím svět jen za prostor k jednorázovému osobnímu použití a spotřebě, chápajícím lidskouexistenci jednorozměrně jako příležitost ke kořistění a kramářskému převádění jakýchkoli hodnotna rychlé peníze a na konzum, není pomoci. Tolerance obchodu s kulturním dědictvím by však byla(je?) příznakem duševního bankrotu celé společnosti.Ač nelze předpokládat, že by tato argumentace ovlivnila chování tržně, resp. pirátsky orientovanýchmobilních skupin profesionálních podnikatelů (zčásti v okázale dekorativních maskovacíchuniformách a se speciální výbavou až po krátké jednoruční chromované krumpáčky), měli bychomod rabování archeologických památek odvrátit část detektorářů, svedených špatnými příklady, anižby o konsekvencích své činnosti, motivované spíše zvědavostí, dost důkladně uvažovali. Ty bychomměli přesvědčit, že vyjímání archeologických artefaktů z jejich kontextů degraduje historickou hodnotunálezů: z hodnověrných svědků minulosti se izolované artefakty stávají pouhými kuriozitami,dekoracemi. Nekvalifikovaný zájem o archeologické prameny bývá často deklarován jako snahao materiální zachování artefaktů. Soukromé sbírky však vytvářejí podmínky jen pro krátkodobéahlavně degradované přežití a omezené využití pouze těch nejnápadnějších nebo nejpřitažlivějšíchartefaktů, zbavených ztrátou kontextů podstatné části jejich informační hodnoty. Předměty z nezákonněvytvářených soukromých sbírek jsou nezvratnou ztrátou nálezových i geografických kontextůtrvale zbaveny možnosti začlenění do sítě sdílených poznatků. Takové vytržené fragmenty archeologickýchpramenů fakticky zanikají bez odpovídajícího obohacení našeho poznání. Úsilí o nekvalifikovanou„záchranu“ archeologických pramenů s následným soukromým přivlastněním není o mnoholepší než činnost bytařů, kteří by se sami mohli podobně prezentovat jako privátní zachránci cennostíz našich bytů. Stejně jako bytaři, „zachrání“ i zloději minulosti pouze zlomky jimi rozpoznaných hodnot,zatímco většinu z nich zničí nebo znehodnotí proto, že jejich význam pro nedostatek znalostínerozeznají. Chování soukromých sběratelů se podobá pokusům o záchranu vzácných a ještě nepřečtenýchknih vyškubáváním „zajímavých“ listů, jejichž celková výpověď je vytržením z kontextuznehodnocena, ne-li ztracena. Fragmenty uloupené minulosti se po ztrátě důvěryhodného kontextumění v pouhé suvenýry nálezce. Soukromé sbírky archeologických pramenů vyjadřují ignoraci nadosobníchhodnot; na rozdíl od úmyslu privatizovat a oplotit si kus národního parku jsou v jistých me-
<strong>Archeologické</strong> <strong>rozhledy</strong> LVIII–<strong>2006</strong> 309zích realizovatelné, ovšem ideově není mezi oběma záměry podstatný rozdíl. K poznání společnéhokulturního dědictví vede jediná cesta: veřejné, nikoli privátní úsilí o uchování archeologických pramenůa o možnost pokračování procesu jejich nekončícího kvalifikovaného a profesionálního zkoumání,podloženého respektem k nadosobním cílům, resp. vědomím, že nesmíme sobecky zkracovatani práva příštích generací.Dokážeme to však alespoň zlomku veřejnosti a detektorářů nějak srozumitelněji a přesvědčivějivyložit?LiteraturaKuna, M. a kol. 2004: Nedestruktivní archeologie. Teorie, metody a cíle. Praha.Vencl, S. 1995: K otázce věrohodnosti svědectví povrchových průzkumů. <strong>Archeologické</strong> <strong>rozhledy</strong> 47, 11–57.— 2000: Archeologie a etika. <strong>Archeologické</strong> <strong>rozhledy</strong> 52, 428–441.Vích, D. <strong>2006</strong>: Detektory kovů v archeologii: úhel pohledu regionálního archeologa. <strong>Archeologické</strong> <strong>rozhledy</strong>58, 301–306.SL<strong>AV</strong>OMIL VENCL, <strong>Archeologický</strong> <strong>ústav</strong> <strong>AV</strong> <strong>ČR</strong>, Letenská 4, CZ-118 01 Praha; vencl@arup.cas.czNezákonné užití detektorů kovů na jednom příkladu z laténu:bilance a perspektivyJiří WaldhauserProblémy s nelegálními hledači archeologických nálezů se v žádném státě nepodařilo vyřešit. Archeologovéněkterých zemí se snaží více či méně minimalizovat hrůzné škody napáchané na tom kterémnárodním kulturním dědictví. V následujícím pohledu zaostřeném na českou situaci v období po roce1989 demonstruji pro specializaci na dobu laténskou otřesnou disproporci mezi vysokým počtemspektakulárních a často unikátních – i zlatých – předmětů z aktivit detektorářů na jedné straně (např.Waldhauser 2003 /zlatá spona ze Stradonic/; 1995b; 2001), s osamoceným nálezem jediného zlatéhokroužku učiněným po roce 1989 profesionálními archeology na straně druhé (Holodňák 2000). V tétosouvislosti odhaduji poměr nalezených „hezkých“ kovových předmětů (nejenom) ze zlata stranobou jmenovaných skupin na 1000 : 1. K obrysu situace stačí prolistovat edici Výzkumy v Čecháchv kategorii nález. V dalším textu se pokouším o nastínění možností řešení katastrofického působenídetektorářů na jednom konkrétním příkladě, s tím, že jsem situaci nechal posoudit prostřednictvímankety 50 profesionálních archeologů z Čech. Tento výzkum veřejného mínění poodhalil hlavně jejichdiferencovaný přístup, ne vždy, domnívám se, akceptovatelný v praxi.Modelový příklad 1Známý knihkupec zatelefonuje, že posílá jemu neznámé zákazníky s přinesenými předměty,i zlatým, které jim určil podle jakési encyklopedie jako keltské. Na vrátnici pracoviště se dostaví1 V období po roce 1989 mne (i opakovaně) kontaktovalo několik stovek „detektorářů“, a to na základě bezpočtupřednášek nebo po přečtení mých knížek o Keltech či přes známé. Až na nepočetné výjimky nepřiznali původ předmětůz trestné činnosti svých detektorů. Zpočátku jsem územně příslušné Policii <strong>ČR</strong> všechny případy písemně