Archeologické rozhledy 2006 - Archeologický ústav AV ČR

368Nové publikaceEric Breuer: Byzanz an der Donau. Eine Einführung in Chronologie und Fundmaterial zurArchäologie im Frühmittelalter im mittleren Donauraum. Archaeological Introductions vol. 2.Lorenz Senn Verlag Tettnang 2005. 149 str. s 101 obr. v textu a 19 obr. tab.Náplní práce je pokus o vytvoření chronologie avarských pohřebišť v severní části Karpatské kotlinymezi Tisou a Dunajem. Východiskem se stala analýza avarského pohřebiště Üllő I, k němužautor přidal i vybrané hrobové celky z několika sousedních lokalit (Allatyán, Jánoshida, Jászapátia Kisköre). Vyčlenil celkem sedm horizontů, které zachycují vývoj hmotné kultury na těchto pohřebištíchpo celou dobu jejich trvání. Zvláštní pozornost věnoval závěrečné fázi pozdně avarského období,což lze přivítat, neboť ta má pro českou a moravskou archeologii raného středověku klíčový význam.Vzhledem k zaměření publikace na avarskou chronologii působí první část jejího názvu poněkudmatoucím dojmem, hodila by se spíše pro katalog výstavy byzantských předmětů z avarských pohřebišť.Snad tím autor chtěl vyjádřit, že sdílí nové „paradigma“ (viz Daim 2000), podle něhož bylbyzantský vliv na podobu avarské lité industrie daleko významnější, než se soudilo dříve. Této problematicese však autor vůbec nevěnuje. Přitom avarský kaganát v Karpatské kotlině samozřejměnebyl jakousi „byzantskou provincií“ a v hmotné kultuře Avarů se kromě středomořské složky významněprojevují i vlivy z jiných oblastí (Írán, střední Asie, jižní Sibiř, východoevropská step aj.).Vúvodu (s. 5) autor objasňuje, že publikace představuje zkrácené znění jeho obsáhlé (499 str.)diplomové práce obhájené na univerzitě v Mnichově. Bohužel se tato okolnost nepříznivě odrazilana výsledné podobě posuzované práce, mj. se vnucuje pocit, že některé pasáže jsou až příliš stručné.Týká se to hned první kapitoly s názvem „Chronologické jevy“ (s. 8–9), věnované metodickýmotázkám. Autor nejdříve popisuje postupy k vytvoření relativní chronologie – jejich základem jsoukombinačně-statistické metody, k nimž patří mj. kombinační tabulka a seriace. Zdůrazňuje hlavnízásady při práci s nimi, např. že je nutné odděleně analyzovat mužské a ženské hroby (což zní zcelasamozřejmě, ale přesto v naší raně středověké archeologii nebyla tato základní podmínka vždy dodržena),vypustit hroby s méně než dvěma chronologicky citlivými předměty, vyloučit vliv faktorůnechronologické povahy, jako jsou např. etnicita nebo sociální rozdíly. Pomocnou funkci má rozborhorizontální stratigrafie, kdy se v rámci pohřebiště snažíme identifikovat areály, v nichž se navzájemkryje rozmístění různých druhů předmětů. Výsledkem obou postupů jsou vyčleněné skupiny hrobů,u nichž je nutné zjistit a ověřit vzájemnou časovou následnost, synchronizovat mužské a ženské hrobyatd. Autor zjevně dobře ví, o čem mluví, ale výklad je natolik hutný, že počítá s poučeným čtenářem,který má názory na tuto problematiku již ujasněné. Pasáž bohužel neobsahuje ani odkazyna literaturu, zřejmě v důsledku zestručnění textu (viz např. Theune 1995). Možná se ale autor záměrněspokojil jen s několika tezemi, neboť pochází z prostředí, kde jsou tyto metodické postupy díkyrozvinutému bádání o merovejských pohřebištích všeobecně známy a používány.I když se velká většina práce zaměřuje na chronologii, autor je schopen vidět ji z nadhledu. Je sivědom faktu, že každý chronologický systém je do určité míry abstraktním schématem: zatímco vývojhmotné kultury většinou probíhal kontinuálně (starší typy předmětů mizely a objevovaly se nové),chronologie představuje více či méně zjednodušené „rozsekání“ tohoto vývoje na jakési „škatulky“,které nám umožňují celý problém vůbec uchopit. Výstižně také poukazuje na fakt, v literatuře málokdyzdůrazňovaný, že velmi jemná chronologie (rozčlenění vývoje na příliš krátké fáze) nakonecpůsobí kontraproduktivně, neboť tím stoupá počet typů předmětů (a následně i hrobových celků),které se do takto úzce vymezených fází nedaří zasadit. Tuto nevýhodu nelze odstranit ani zjemněnímtypologického členění hmotné kultury, tj. vypracováním velmi úzce definovaných typů, neboťpak zase vstupují do hry faktory nechronologické povahy, např. regionální rozdíly nebo odlišné výrobnítradice, přičemž tyto již nelze odlišit od faktorů chronologických. Proto soudí, že „rozumná“délka jedné chronologické fáze odpovídá zhruba délce lidského života; čím budou fáze kratší, tímvíce bude lidí, jejichž život obsáhne více než jednu fázi, takže jejich hrobová výbava se bude skládatz předmětů patřících do více fází (srov. Steuer 1998). Ve své vlastní práci však tuto hranici nedodržuje,což má vliv na podstatu jím vyčleněných horizontů (viz níže).Kniha pokračuje kapitolou věnovanou dějinám bádání o avarské chronologii (s. 11–19). Jdeo instruktivní přehled, který lze doporučit každému zájemci jako kvalitní úvod do problematiky.