Archeologické rozhledy 2006 - Archeologický ústav AV ČR

244KRÁâMAROVÁ –BRUCHOVÁ –âERN¯ –BRDIâKA: Podíl „paleolitick˘ch“ …paleolitické kultury aurignacien (Semino et al. 2000). Tato haploskupina posléze v Evropědále diverzifikovala, přičemž dominantní postavení získaly její dvě dceřinné haploskupiny:R1a a R1b.Haploskupina R1a, jejíž refugium bylo v průběhu poslední doby ledové situováno dojižní Ukrajiny, může být považována za stopu rekolonizace směřující z východní do středníEvropy a odtud dále na sever i jih (Semino et al. 2000). Celkově k této haploskupiněnáleželo 31,7 % testovaných vzorků.Určitým protikladem je pak její sesterská haploskupina R1b, jejíž ohnisko bylo v doběposledního zalednění Evropy vytvořeno na Pyrenejském poloostrově (Semino et al. 2000).Analogicky tedy haploskupina R1b poukazuje na podíl západoevropské rekolonizace v průběhumladého a pozdního paleolitu. Tato haploskupina byla pozorována v testovaném souboruu 28,3 % mužů.Jelikož Česká republika leží přímo ve středu Evropy, na průsečíku obou rekolonizačníchproudů směřujících ze západní i z východní Evropy, není překvapivé, že haploskupinyR1a a R1b zde byly detekovány v podobných četnostech.Mezi haploskupiny, jejichž výskyt je dáván do souvislosti s příchodem zemědělskýchpopulací z Předního východu, počítáme E3b, G a J2. Pro každou z nich je dodnes patrnýfrekvenční pokles ve směru jejich postupu – nejvyššího výskytu dosahují na Předním východě;naopak nejnižší četnosti byly zaznamenány v severozápadní Evropě (Semino et al.2000; 2004; Underhill et al. 2001; Di Giacomo et al. 2004).Vznik haploskupiny E3b je situován s nejvyšší pravděpodobností do východní Afriky,do období před 29 000 lety (Semino et al. 2004). Předpokládaný průběh jejího rozšíření počítás primární expanzí ze subsaharské Afriky na sever až do jižního a východního Středomořív průběhu mezolitu, odkud byla později spolu s neolitickou technologií přinesena aždo Evropy (Underhill et al. 2001). Haploskupina G diverzifikovala před 17 000 lety nejspíšev Anatólii, odkud se rozšířila na Přední východ a posléze během neolitu i do Evropy.V neposlední řadě patří mezi „neolitické stopaře“ také haploskupina J2. Za nejpravděpodobnějšímísto jejího vzniku byl označen Přední východ, kde došlo zřejmě před 18 000lety k jejímu oddělení od sesterské haploskupiny J1 (Semino et al. 2004).Společný podíl haploskupin E3b, G a J2, šířených do Evropy v neolitu, dosahoval vesledovaném souboru České republiky 15,0 %. Lze tudíž předpokládat, že méně než pětinasoučasných mužů v České republice je přímými potomky zemědělské expanze, kterápostupovala z Předního východu přes Malou Asii a Balkánský poloostrov až do středníEvropy, přičemž příchod na naše území je datován přibližně do poloviny 6. tisíciletí př. n. l.Četnosti jednotlivých haploskupin v menších geografických celcích mohou být pochopitelněovlivněny celou řadou post-neolitických i sub-recentních migrací, které středníEvropu zasáhly (např. Sokal 1991). Četnosti detekovaných haploskupin byly tedy porovnánys výsledky studie, která se zabývá distribucí MSY haploskupin u 25 populací Evropya přilehlých oblastí (Semino et al. 2000). I přes některé metodické rozdíly (různá skladbasledovaných polymorfismů, složení a velikost souboru) byla pozorována výrazná shoda vevýsledcích; zaznamenán byl výskyt stejných majoritních haploskupin, navíc s podobnýmifrekvencemi.V obou studiích zaujala dominantní postavení „paleolitická větev“ haploskupin typu R,k níž náleželo více než 60 % testovaných vzorků. Haploskupiny E3b, G a J2, jejichž distribuceje v Evropě spojována s neolitickou expanzí, byly reprezentovány pouze 15 % testo-