Archeologické rozhledy 2006 - Archeologický ústav AV ČR

372Nové publikacezávěru dospěl na základě jen několika málo hrobů, takže je otázkou, nakolik je možné jej zevšeobecňovat.Dále si všímá faktu, že např. konvice s výlevkou se tvarem i výzdobou silně podobají tzv. koptskýmbronzovým konvicím, které známe takřka výhradně z o něco starších merovejských pohřebišť,nicméně ve východním Středomoří – kde se vyráběly a používaly – se musely vyskytovat i v době,kdy se v západní Evropě do hrobů již nedávaly. Pozdně římské či mediteránní rysy pak spatřuje i u jinýchtvarů nádob z okruhu žluté keramiky. Z toho usuzuje, že toto keramické zboží rozhodně nepřineslanějaká avarská vlna ze střední Asie, ale se značnou pravděpodobností souvisí s byzantskýmivlivy. Podle mého názoru zde bylo přání tak trochu otcem myšlenky, autor jako by chtěl dostát představěo Avarech jako o „Byzanci na Dunaji“. A jelikož nehledal paralely žluté keramiky v žádnémjiném regionu, k jinému výsledku ohledně jejího původu vlastně ani dospět nemohl. Situace však budejistě složitější a bezesporu také zajímavější. Avarskou keramikou se nedávno podrobně zabývalT. Vida (1999), a i když zpracoval jen keramiku z časného a středního avarského období (pozdně avarskoukeramikou se bude zabývat druhá, dosud nevydaná část práce), lze již v prvním dílu najít dostatekprotiargumentů k rychlému závěru E. Breuera. Podle T. Vidy je avarská žlutě zbarvená keramikave skutečnosti tvořena několika chronologicky, technologicky i jinak odlišnými keramickýmiskupinami: kromě „klasické“ pozdně avarské žluté keramiky rozlišil i starší skupiny, např. skupinuCsákbéreny, tzv. „žlutočervenou keramiku mezi Dunajem a Tisou“, lokální (především panonskou)keramickou produkci pozdněanticko-byzantského ražení aj. (Vida 1999, 74–106). Pokud jde o původpozdně avarské žluté keramiky, necítím se oprávněn předbíhat výsledky jejího zevrubného zpracování,každopádně vedle byzantských vlivů bude nutné zkoumat i její východoevropské a středoasijskékořeny – právě pro tyto oblasti jsou typická např. menší kruhová ucha umístěná na horní části výdutě,jaká jsou např. u džbánků nebo konvic s výlevkou z okruhu pozdně avarské žluté keramiky, kterévyobrazil sám E. Breuer (Abb. 67: 4, 5; 69: 7–9; srov. Vida 1999, 132).K významným otázkám patří také samotný konec avarských pohřebišť. E. Breuer se domnívá, žev důsledku vojenské porážky Karlem Velikým zanikli Avaři jako relevantní politická mocnost, ale nejako etnikum – nemohli být zcela vyhubeni nebo vyhnáni z Karpatské kotliny, o což Frankové ostatněani neusilovali. Sdílí tedy podobný názor jako např. B. M. Szőke, aniž by z toho automaticky vyvozovaldlouhé přežívání avarské hmotné kultury v nezměněné podobě hluboko do 9. století (srov.Ungerman 2006). Jinou otázkou však je, zda si přeživší Avaři uchovali svou původní identitu: totopřesvědčení E. Breuer nesdílí, k čemuž ho vede výše popsaná proměna opaskových garnitur a dálezjednodušení pohřebního ritu. Správně také zdůrazňuje, že konec ukládání předmětů do hrobů nelzeautomaticky ztotožňovat se závěrem pohřbívání. V Üllő I se objevují na okraji pohřebiště dvě skupinyhrobů bez nálezů (podle obr. 71: 2 čítaly celkem 36 hrobů), které představují nejmladší etapupohřbívání. Archeologickými metodami je pochopitelně datovat nelze, ale autor se mohl pokusitalespoň o přibližný odhad – zvláště když víme, že v Üllő I se začalo pohřbívat až po začátku horizontuMA I, a naopak kompletní garnitury typické pro SPA IV zde již scházejí. Problémem nadálezůstává, že pro absolutní datování tohoto závěrečného horizontu chybějí jiné prameny než písemné(autor sám odhaduje jeho trvání na léta 790–820). V souvislosti s tím zmiňuje skutečnost, že na „slovanskýchpohřebištích z 9. století“ se vyskytují analogické šperky jako v nejmladších avarských ženskýchhrobech. Z toho usuzuje, že mezi oběma typy pohřebišť nemůže být dlouhý hiát, naopak jenutno počítat se vzájemným časovým překryvem. Tomuto argumentu zjevně připisuje značnou váhu,neboť ho takřka v nezměněném znění opakuje i v závěrečném shrnutí. Bohužel se opět odvolává jenna práci B. M. Szőkeho (1992), takže se vkrádá podezření, že pod uvedeným označením rozumí i pohřebištětypu Sopronkőhida–Pottenbrunn–Pitten, která ve skutečnosti začínají už v 8. století. Podlemého názoru by se však výskyt shodných typů šperků dal interpretovat i zcela opačně: avarská pohřebiště(přesněji řečeno typický pozdně avarský kulturní projev) nemusela přežívat tak dlouho, naopak„slovanská“ mohla začít poměrně časně. Bohužel se zdá, že autor ignoroval veškerou ostatníliteraturu věnovanou těmto otázkám (srov. např. Szameit 2000).V kapitole „Poznámky k absolutní chronologii“ (s. 108–117) sumarizuje možnosti, které připadajív úvahu ve věci absolutního datování jím a jinými badateli vyčleněných relativně-chronologickýchfází a horizontů. Jako nejpřínosnější hodnotí byzantské mince a merovejské importy, oba druhy nále-